Co vlastně víme o zdravotnické záchranné službě, obecně záchrance? Že jezdí k nehodám, infarktům, zraněním, že bývá často terčem kritiky za své příjezdy, že si na záchranářích vylévají svou agresivitu opilci a že při návštěvě pohotovosti, kterou do konce září záchranka zajišťuje, platíme 90 korun.

Tím ale představy mnoha z nás končí. Ve středu 14. července jsem na Zdravotnické záchranné službě Jihočeského kraje, oblastním středisku Strakonice, strávil od půl osmé do půl deváté ráno svoji hodinovou reportáž.

Záchranka sídlí v přízemí budovy hned vedle vjezdu do nemocnice, v prvním patře je vedení nemocnice. Interiéry záchranky působí moderně a pohodlně, nicméně trochu rozstrkaně. Hned po příchodu se mne ujal službu konající lékař Josef Linhart. „Služba je od sedmi hodin ráno do půl čtvrté odpoledne. To fungují tři posádky. Ve dvou je řidič a záchranář, v dalším voze, tzv. rendez–vous (čti rande vú – poznámka redakce), lékař a řidič. Ten jezdí k případům, kdy zásah vyžaduje účast lékaře,“ řekl Josef Linhart.

Po malém představení objektu a vybavení se na chvilku usazuji k dispečinku, kde mi dělá společnost sympatická rusovláska Šárka Vogeltanzová. Komunikaci nám ulehčuje fakt, že se už několik let dobře známe ještě z dob, kdy tvořila posádku vozu. „Máme tady záznamové zařízení, počítače pro zápisy a mapující pohyb a polohu aut. Všechny vozy jsou vybavené GPS a navigací. Může tak posádkám pomoci hledat místo, kam mají jet. Někdy je to dost těžké,“ představuje jednotlivé monitory. S posádkami vozů hovoří pomocí vysílačky.

Tichá pošta

Co mne zaujalo, je velký počet telefonů. „Tři jsou číslo 155, jeden pohotovostní 383 324 834 a jeden vnitřní. Prakticky tak nehrozí, že by bylo obsazeno,“ pokračuje.

Pod dojmem těchto informací se ptám na číslo 112 – pohotovostní číslo integrovaného záchranného systému. Lékař a dispečerka na sebe vrhnou kradmý pohled a pak oba kývnou. „Tak jo, řekneme mu to. Víte, 112 je spíš problém než pomoc,“ začíná opatrně lékař. „Když pacient zavolá 155, dovolá se do Českých Budějovic a odtud jde informace k nám. To ještě jde. Ale když zavolá 112, odtud jde informace na 155 a z krajského dispečinku pak k nám. Říkáme tomu Tichá pošta, co jsme hráli jako děti ve škole. Lehce pak dochází k tomu, že původní informace se k nám dostane zkreslená. Jiné popisné číslo, jiná lokalita, neúplný stav zraněného a podobně,“ říká Josef Linhart. „Prakticky nejlepší je, když lidé volají pohotovostní telefon,“ dodává Šárka Vogeltanzová.

Mezi tím vyřídila dvě hlášení kolegů z Blatné o převozu pacienta a stačila mi pustit záznam ranního telefonátu o nevolnosti. „Důležité je, aby lidé dokázali dobře popsat důvody, proč volají záchranku. Může se nakonec stát, že náš zásah ani není nutný,“ popisuje některé hovory. Trochu mne v tento okamžik mrazí. Už se v médiích objevilo dost zpráv o zbytečných úmrtích jen proto, že dispečer rozhodl: Výjezd není nutný.

Krátce po osmé hodině se zvedám a mířím do garáží na tzv. harmonogram. „To znamená, že jsou dané úkoly, které musíte každý den splnit tak, aby byl vůz schopný vyjet do dvou minut po výzvě,“ vysvětluje mi záchranářka Ivana Budačová. Prakticky jde o to, aby byl doplněn počet léků a zdravotnického materiálu, aby přístroje fungovaly a aby byl vůz čistý. Ivana Budačová měla včera na starosti i dezinfekci vnitřku vozu.

Zlé sny

Povídáme si asi 15 minut, potom mířím zpět na dispečink. Pomalu se blíží konec mé reportáže, i když, aby se dalo poznat víc, chtělo by to tady strávit celý den. V hlavě mi ale vrtá ještě jedna věc – tihle lidé viděli tolik bolesti a utrpení, že se nám, obyčejným smrtelníkům, o tom ani nezdá. Jak to zvládají? „Když jste na místě, tak prostě fungujete. Jako robot. Doléhá to až doma, hlavně ten hrozný žal příbuzných obětí. Přiznám se, mívám zlé sny. Svého času se uvažovalo i o psychologovi a na rovinku říkám, že byl hodně využitý. Už jenom proto, že ty informace by dál nešly,“ říká Šárka Vogeltanzová.

Pomalu se loučím a říkám si, že jsem měl smůlu – žádný telefonát zvenku. „Vraťte se, je to tady,“ volá za mnou lékař. Jde o případ, kdy se v jednom z marketů ve Vodňanech udělalo ženě zle a zkolabovala. Ke cti lidí z marketu nutno dodat, že ji dokázali ošetřit, přivést k vědomí a zavolat záchranáře. Samotný výjezd záchranky je pak už jen otázkou vteřin . . .