Kdy máme možnost otočit kolem času zpět? Jen tady v Pošumaví, kde se na každém větším potůčku točila kola mlýnů, hamrů a pil! A jedno mlýnské kolo dostalo se dokonce do erbu zdejší šlechty. V údolí potoka přečínského jsou dodnes zbytky hrází rybníka mlynáře Pravdy, o němž píše roku 1889 dobršský kaplan P. F. Šachl.

Král Karel

Vacovský pán usadil na přečínském potoce jednoho mlynáře. Ten si krom svého rád v okolních lesích přilepšoval lovem. Jednou se vydal do míst, kde se říkalo V Dobří. Tam uviděl u studánky spát nějakého cizince. Nad ním na vysokém buku se chystal na muže skočit rys, veliké kočce podobný. Mlynář nelenil a šelmu, již ve skoku, trefil ze samostřílu. Ta spadla mrtvá na cizince, který probuzen tak strašně, přece se vzpamatoval. Teprve teď se ukázalo, že je to sám český král Karel, jenž při lovu zabloudil. Stavěl totiž tenkráte hrad nad Horou a vzal si kratochvíli. Zachráněný panovník dal mlynářovi do erbu kolo a přízvisko Koc podle té nebezpečné kočky. A k tomu nádavkem všechny lesy okolo. Tento první Koc si postavil V Dobří svůj hrad a nazval jej Dobrš.

Zakrátko se stalo sídlo významným středobodem Pošumaví se dvěma kostely, tvrzí i právem popravčím. Kocové přáli svému panství, o čemž svědčí dodnes dobršské památky. Původně kaple sv. Petra a Pavla stojí na místě pohanského obětiště. Druhý chrámek byl zase později zasvěcen Zvěstování Panně Marii. A nebyla by to patronka „srdce čistého“, aby si neodběhla dolů a nevartovala u starého pramene, kde pro ni připravili kapličku. Kolemjdoucí zde na chvíli mohli usednout pod staletou lípu, kterou však vyvrátila roku 1958 vichřice.

Bratři

Z barokních časů nám zachoval své písání i malování kazatel Ondřej de Waldt, o sto let později zněly na černých hodinkách pověsti i písničky dudáka Racochy. To už se tvrz stala zámkem a zámek školou i obydlím zdejších hospodářů, kteří vše koupili od knížete Schwarzenberka.

Jejich děti měly eldorádo v tajemných troskách a dva bratři Menčíkové vynikli. Josef se stal potom v první půli 20. století „rytířem staré slávy“ a s brněním putoval po okolí. V části tvrze zřídil jakési sídlo s muzeem. Jan po toulkách cizinou se vrátil domů a sepsal půvabný sešitek Pověstí dobršských.

Chodby

A jako by se zde zvídavost dědila, syn panského kočího Rezka Ludvík z čp. 41 se za velení pana učitele Bambase dostal roku 1949 na 150 metrů do tajných kocovských chodeb. Na jih, na sever, do krypty u kostela, tam všude prý vedou. Jsou snad z roku 1150 a začínají v místech brány s věží.
Ta poslední vedla opět k Pravdovu mlýnu, který tenkrát po Radolu Gajdovi vlastnil pan Strnad. Zde se děti rády koupávaly v rybníčku, lovily tam raky a říční škeble a možná hrály dnes již zapomenutou hru: „Kolo, kolo mlýnský, za čtyry rýnský…“ Kde jste, vy krásné dny mládí. Vždyť poslední potomek starého rodu, paní Leila Storch–Kotzová žije v Seattlu v USA.

Krásný zvon

Zastavme se na rozloučenou ve zvonici. Čeká tu jeden z nejkrásnějších zvonů naší vlasti, renesanční dar Koců krajině, nad níž se rozléhá svým patriarchálním hlasem, který bylo možno slýchat až v Praze. Neboť vzduch byl prost popílku, chemikálií a dalších moderních nečistot, a tak dobře přenášel zvukové vlny. Ostatně dříve visel jen v holé trámové konstrukci vedle kostelíka. Ale zvon dokáže hovořit také nablízko, k lidským srdcím. Fotografka Ivana Řandová objevila, že zvon reaguje i na světlo a jemně zacinká. Z jejích podobenek se usmívá i zdejší světec našich dní, páter Martin Vích.

Tichá láska je jako píseň pramínku, který napojil vladaře a posléze roztočil ono pověstné i příslovečné kolo dobršských dějin.

Ondřej Fibich