V naší krajině se doposavad zachovaly četné aleje starých stromů, které se takto sázely v časech barokních i josefínských. Aleje většinou doprovázely cesty, které spojovaly lidská sídla s posvátnými místy. Jmenujme tu poutní kostely, zázračné studánky nebo hřbitovy.

Také šlechta využívala alejí jako triumfální stafáže při cestách ke svým zámkům, parkům či letním sídlům. Zkrátka a dobře byly stromy vždy rozkročeny svými kořeny mezi posvátným a reprezentačním.

Lipová od Kozlova

Jiné je to u stromů, které sázeli samotní venkované, ať už hospodáři, mlynáři či zbožné panímámy. Takové lípy jsou spjaté s českou krajinou odedávna. Povězme si nyní jednu ,,lipovou“ od Kozlova: „Vyprávělo se, že na cestě z Veřechova do Kozlova se tyčí pod rozložitou lípou dřevěný kříž. Připomíná dávnou příhodu. To tenkrát chodil po Čechách Jan Hus. Na té cestě jej samotného přepadli lupiči a chtěli ho zabít. Tu přispěchali z blízkého pole zde pracující sedláci a milého Mistra Jana zachránili.“

Lip spojených s osudem Jana Husa je povícero, neboť husitská tradice se vtělila nadlouho do krajiny a právě stromy byly jakousi pomůckou, která sloužila k uchovávání paměti. Také Žižkových dubů je v jižních Čechách přehršel.

Přírodní W

Jedním z kuriózních využití stromů je příběh z panství Vojnice: „Původní majitel velkostatku vojnického přemýšlel, jak své ctihodné jméno zvěčnit. I napadlo jej při sázení nového lesa umístit mezi borovičky sazenice modřínů, a to do podoby ohromného písmene W. Vždyť náš pán se jmenoval Welner z Vojnice ! A tak vždy na zimu objevovala se tato přírodní iniciála dlouhá léta v jednom lesním zátiší, a opravdu se z dálky nedala přehlédnout.“

Jinak se do příběhu dostal jeden dub. Výrazné a vzrostlé stromy měly občas i funkci mezníků a označovaly hranice polí, luk i celých panství: „Jak vyprávějí potomci jednoho starého hajného, stýkala se kdysi tři panství na místě, kde byl vysazen dub. Po dlouhých letech se tu jednou sešli potomci majitelů panství lnářského, blatenského a drahonického. Bylo to při honu a když bylo po všem, unaveni usedli kolem věkovitého dubu, záda si o kmen opřeli - a přece každý seděl na svém pozemku !“ A proto až půjdeme letní krajinou a budeme hledat stín, tyto svědkové starých časů nám budou k službám. Kéž bychom i my v krajině pilně vysazovali stromy, tak jako to moudře činili naši předkové.

Ondřej Fibich
(Z trilogie Prácheňský poklad)