„Na místě dnešního zámku Lnáře bývalo kdysi pole. Na tom poli oral venkovan a narazil radlicí na jakýsi předmět. Když jej od hlíny očistil, byl oslepen září, která vycházela ze zlatého klíče. V něm se nacházel obraz Panny Marie. I odnesl jej oráč svému pánu, který pak v místech toho divotvorného nálezu vystavěl zámek, který nazval Schlüsselburg. To jméno pak nesla ta stavba po mnoho let, až pak ode vsi Lnáře totožné jméno převzal. Ba i páni Linkerové sedící na Lnářích v erbu anděla měli, jak drží v rukou veliký klíč.“

Co je v poli

Je zajímavé, co všechno v dávných dobách skrývalo pole. Dalo českým dějinám prvního legendárního Přemyslovce. Mladou Boleslav obohatilo obrazem ochranné Madony – tzv. Palládiem Země České.

A nakonec i ve Lnářích se na něm urodil rodový erb. My, Slované, jsme bývali lidem zemědělským na rozdíl třeba od Keltů, kteří byli spjati jak s dolováním a metalurgií, tak i s válečnictvím.

Polí bývalo mnoho druhů, jak zní třeba název jedné vsi u Horažďovic Svaté Pole, čímž předkové mysleli posvátné místo obřadů. Válečná pole i ta bývalá jsou poseta kříži, božími mukami a také připomínána pověstmi.

Utiskovatel

Mystikové znají také energetická pole v krajině, která se obvykle kryjí s místy posvátnými všech věků a věr.

„Na lnářském panství panoval velice zlý správce. Kde mohl, lid utiskoval. Nejvíce však prahl po polích. Které se mu hodilo, hned mezník posunoval a vyhrožoval majitelům. Sedláci se ho báli jako ohně. Nikde se spravedlnosti nemohli dovolat, a tak čekali alespoň na tu Boží.

Přešel čas a správce zemřel. Ale neměl v hrobě pokoje, a za trest musel jezdit v noci po okolí s hořící hlavou. Když někoho potkal, musel vždy sesednout z koně a hluboce se pocestnému poklonit. Teprve pak zjevení zmizelo.“

Bdělý dráb

Je také zajímavé, že většina energických osobností dějin je v pověstech vykreslována v nepříznivém světle.

Stavitel rybníků Jakub Krčín by bez ,,tahu na branku“ nikdy své jedinečné dílo neuskutečnil. Půta Švihovský je také líčen jako zaprodanec pekla, ale historickým faktem je skutečnost, že naši domovinu zkrášlil velkým počtem kostelů a jejich interiéry obohatil množstvím uměleckých děl, na která můžeme být hrdi dodnes.

No a někteří správcové prostě nenechali cizí majetek rozkrást! Mám takovou hříšnou myšlenku: „Kdyby tak nad nedávnou privatizací bděl jeden pořádný dráb!“

Ondřej Fibich