Strakonice – Mami přijedeme později, bourali jsme. Tak zněl telefonát mého tehdy dvanáctiletého syna Pepíka v podvečer v sobotu 27. října 2007. V prvním okamžiku jsem si pomyslela, že je to zase jeden z jeho vtípků. Ale byla to bohužel pravda . . .

Jak to tenkrát bylo

Takhle si na celou událost Pepa dodnes pamatuje:

Jeli jsme z hokejového zápasu z Vimperka do Strakonic. Před zlešickými zatáčkami najednou autobus začal nejdřív mírně, pak velmi zprudka brzdit. Pak už jen náraz, který nás natlačil dopředu. Autobus zůstal nahnutý a když jsem se podíval dopředu, viděl jsem jen dým, víc nic.

Někdo hned začal volat záchranku, řidič zkoušel otevřít přední dveře, ale byly zablokované svodidly. Vylezli jsme proto zadním nouzovým východem. Šli jsme raději dál od autobusu. Nikomu z nás se naštěstí nic nestalo. Pak už jsme jen pozorovali, co se dál bude dít.

Někdo z dospělých z autobusu i lidé z aut, která jela za námi, začali pomáhat se záchranou. Dodnes vidím, jak jsme jim vodou z lahví, které jsme měli s sebou na pití, pak polévali ruce, které měli od krve.

Přijeli hasiči, záchranná služba, přiletěl vrtulník. Začalo vyprošťování a oživování. S jedním ze zraněných vrtulník odletěl. Jedna z lehce zraněných žen, co prý byla na zadní sedačce auta, které do nás narazilo, chodila kolem a asi v šoku všem nadávala. Když povolil prvotní šok, měli jsme největší strach o hokejovou výstroj, která byla v havarovaném autobusu. Hasiči nám ji vynosili a když přijel náhradní autobus, naložili jsme ji a odjeli.

Z policejní zprávy

Až zpětně z policejní zprávy jsem se dověděla, co všechno se stalo. Osobní automobil z nezjištěných příčin vjel v jedné ze zlešických zatáček do protisměru a čelně se střetl s autobusem. Nejhůře dopadla čtyřčlenná osádka vozu – jeden člověk byl na místě nehody mrtvý, dva byli těžce zraněni. Z kluků se nikomu nic nestalo.

Z celé události se naštěstí Pepa rychle otřepal. Ale přiznává, že i po více než dvou letech má z kvílejících brzd či rychle jedoucích aut respekt.