Janě Kadečkové je 23 let, přesto už je ředitelkou občanského sdružení Kolečka na cestách. Pochází ze Strakonic. Momentálně studuje na Evangelicko teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze, obor sociální práce a pastorace, k tomu ještě Vyšší odbornou školu Jabok v Praze, obor sociální pedagogika.

Jste ředitelkou občanského sdružení Kolečka na cestách. Mohla byste přiblížit jeho činnost?

Občanské sdružení Kolečka na cestách plánuje a organizuje volnočasové, kulturní, vzdělávací a sportovní aktivity pro lidi po poranění míchy. Na tyto akce zajišťujeme osobní asistenty z řad studentů a dobrovolníků, kteří za svou práci mají hrazenou pouze stravu, ubytování a dopravu. Z celé organizace není nikdo ohodnocen mzdou. Vše je na bázi dobrovolnictví. Veškeré peníze, které obdržíme od sponzorů, drobných dárců nebo z výtěžku koncertu, který se uskutečnil v pátek 2. dubna ve Strakonicích, budou použity na aktivity OS Kolečka na cestách. Stejně tak, jako zdravý člověk potřebují i tito lidé dostatek aktivit pro obohacení všedního života. Dávky od státu, které „vozíčkáři“ obdrží, pokryjí běžné denní náklady na asistenci, takže na volný čas už peníze chybějí. Jenže i lidé upoutaní na invalidní vozík potřebují cestovat, bavit se, sportovat v mezích svých možností, vzdělávat se. Klientelu již máme kolem 300 vozíčkářů, které nejsme schopni uspokojit právě z nedostatku financí. Ale doufám, že časem bude dostatek sponzorů. Budeme se jistě zapojovat do výběrových řízení na granty, abychom získali dotace a mohli provozovat svou činnost.

Kdy a za jakých okolností toto sdružení vlastně vzniklo?

Občanské sdružení Kolečka na cestách vzniklo 2. března 2009. Založila jsem ho já a spolu se mnou dva vozíčkáři. Zrodilo se proto, že jsem tenkrát viděla v této oblasti mezeru, jsme jediní v naší republice. Myslím si, že je velmi důležité aktivně trávit svůj volný čas. Pokud tomu brání zdravotní postižení, tak se musí něco udělat, aby tomu tak nebylo. Je nutné překážky minimalizovat. Protože jsem měla velkou oporu v rodině a u lidí po poranění míchy, pustila jsem se do budování organizace a myslím, že za rok je za námi vidět velký kus práce.
Jak jste se vůbec do oblasti zdravotně postižených vy osobně dostala?
Studovala jsem sociální práci a pečovatelství ve Volyni a měli jsme možnost libovolného výběru praxe. Tenkrát jsem šlápla trochu do neznáma a vypravila se do Prahy na praxi do Centra Paraple. A už jsem tam zůstala. Tam dodnes pracuji na nočních službách.

Co vám dává vidět, jak se perou se životem ti, co měli menší štěstí?

Když člověk vidí všechny ty problémy, které obnáší ochrnutí, zpočátku je z toho opravdu vyveden z míry. Do doby, než jsem měla svou osobní zkušenost, jsem si jako většina lidí naivně myslela, že lidé na vozíčku „jen“ nemůžou chodit. Ale je tam tolik nejrůznějších maličkostí, které se ve chvíli ochrnutí mění na velké starosti. Zdravý člověk si to neumí ani představit. Přesuny, oblékání, hygiena, vyprazdňování nebo jen jízda na vozíku – co úkon, to problém. Ke každé maličkosti je potřebný osobní asistent, který nahrazuje nohy a leckdy i ruce. V tu chvíli, když máte možnost poznat do detailů problémy lidí na vozíčku, se mění žebříček hodnot. Vážíte si toho, že ráno můžete vstát z postele a nepotřebujete pomoc.

Co je za člověka Jana Kadečková? Tedy jaké jsou vaše zájmy, záliby a život vůbec?

Možná to bude znít jako klišé, ale mé občanské sdružení Kolečka na cestách je pro mě koníčkem. Baví mě práce s lidmi na vozíčku, baví mě jejich radost a smích, líbí se mi, když slyším, že si bezvadně užili výlet a odvážejí si zážitky, na které vzpomínají ještě spoustu dalších dní. A největší odměnou je pro mě, když se znovu a znovu ozývají, že se chtějí zúčastnit dalších akcí. Když mám čas, ráda sportuji, velmi ráda čtu a ze všeho nejraději odpočívám, protože se mi to moc často nenaskytne. Mám skvělé rodinné zázemí a moc ráda se domů vracím. S mamkou, bráchou i jeho přítelkyní si vždy hodně povídáme, což je náš společný velký koníček. Bez jejich podpory a pomoci bych určitě nemohla dělat všechno, co teď dělám.