Karel Jaromír Erben dokázal před více než 150 lety uložit zkušenosti českého národa do několika věčných mýtů. Svázal je pak do čarokrásné Kytice. Vždyť láska a smrt, věrnost a zrada, to všechno se odehrává v našich životech již po staletí. A není před tím úniku.

V lidové tradici existuje několik důležitých dní, kdy je možno hledat poklady. K nim patří i čas velikonoční respektive pašijový. V této pro křesťany klíčové době se otvírá země. Naši předkové obětovali studánkám, žehnali osení a pokoušeli se zbohatnout i skrze hledání ukrytých pokladů. Na strakonickém Podskalí bylo nad řekou několik tajuplných otvorů. Lidé si vyprávěli, že jsou to zbytky chodeb vedoucí na hrad Střelu či na vrch Kuřidlo. Až jednou . . .

Podivná záře

„Blížil se čas Velikonoc a vrby nad řekou Otavou byly obsypány tisícem něžných tzv. kočiček. Úzkou pěšinou podél rozvodněné řeky si to šlapal do Strakonic jeden sedlák. Právě míjel tajemný vstup do blízké skály, když se naproti z kostela svatého Prokopa ozval zpěv pašijí. V tom okamžiku se skála zachvěla a z hlubiny svahu vysvitla podivná záře. Muž nelenil a vyšplhal k otvoru. Před ním cestu dovnitř clonily jakési starobylé závěsy. I rozhrnul je a zvědavě vstoupil. Před ním stanula mohutná postava ve zbroji a s páskou přes oko. Bojovník sedláka vedl k truhlám plným klenotů a beze slova mu ukázal, aby si naplnil kapsu.

Muž byl tak vyděšený, že vzal do hrsti pár dukátů, otočil se na patě a vyběhl ven. Vtom se skála za ním s rachotem uzavřela, zrovna když v hradním chrámu dozpívali pašije. Když o svém zážitku doma vyprávěl, lidé usoudili, že poklady hlídá sám hejtman Žižka. Za rok se náš hrdina na vyzvednutí pokladu náležitě vybavil a vydal se na stejné místo. Zazvonil hradní zvon a otvor ve skále se otevřel dokořán. A protože z jeskyně nesměl člověk celý poklad sám vynést, dostrkal do otvoru oslíka, kterého si na to vypůjčil. Nacpal mu sedlové brašny zlatem až k prasknutí, popohnal zvíře ven a vesele uháněl do vsi.

Teď začal konečně pravý život. Peníze tekly proudem, až do roka nezbylo na statku nic, takže se sedlák vypravil opět do Žižkovy chodby, jak se tam začalo říkat. Když vstoupil s oslem dovnitř, hejtman se mračil jako noc, ale neřekl opět jediného slova. Když sedlák vyprázdnil jednu celou truhlu, ozval se divý hukot, jako by se řeka rozvodnila a vlny hrozily zatopit celou jeskyni. I vykřikl hrůzou. To však neměl dělat. Ozvala se hromová rána a náš hrdina se probudil na břehu pod jednou starou vrbou.

Jeskyně byla pryč, poklad byl pryč a osel také. Smutně se loudal sedlák domů a přemýšlel, jak zaplatí ztracené zvíře. No, nic jiného mu nezbývalo, než začít opět sedlačit.“

Dítě za poklad

Víme, že nezasloužený zisk má na lidský osud těžké účinky. Kolik jen šťastných výherců loterií špatně dopadlo. Kolik lidí si kvůli dědictví vjelo do vlasů. Když není člověk duchovně silný, vždy s ním zlato a peníze zacloumají. Symbolem tohoto zaslepení budiž ona matka, která nechala v jeskyni dítě a na svět vyšla jen s pokladem, jak nám o tomto případě podal zprávu Erben.

Proto ať v tomto velikonočním čase, a vůbec po celý rok, vítězí v našem srdci láska k lidem a úcta ke zkušenostem, které získali již naši dávní předkové: ,,Není všechno zlato, co se třpytí !“

Ondřej Fibich (Z trilogie Prácheňský poklad)