Co se ti všechno vybaví, když se mluví o Strakonicích?

Jsem rodilý Strakoňák. Prožil jsem tu krom studií a vojny celý život. A až teď ke stáru dojíždím už osm let za prací do Českých Budějovic. Strakonice se mění v běhu let a je to normální. Některé změny beru s nostalgií ke vzpomínkám z dětství, ale na druhé straně chápu nutnost vývoje a potřeb občanů, kdy se muselo něco zbourat, aby bylo zase něco nového. Navíc i potřeba výstavby nových bytů a teď v posledním desetiletí i výstavba rodinných domků v okrajových částech Strakonic naše město také změnila. Beru to s pokorou a úctou k těm, kteří se do toho pustili a tím vlastně i naše město modernizují. A to není jen výstavba, ale i rozvoj podnikatelských aktivit, kultury a dalších činností, které naše město posouvají dopředu.

Kdy jsi opustil Strakonice?

V roce 1971. Končil jsem devítiletku, a protože už jsem v té době hrál u pana učitele Ladislava Roma v dechovém orchestru LŠU, tak jsem se vydal do Kraslic do AMATI a vyučil jsem se hudebním nástrojařem. Díky panu Romovi jsem se dostal do velkého dechového orchestru AMATI Kraslice, kde byl v té době vynikající kapelník Karel Hájek, ale hlavně pan Jindřich Praveček, vynikající skladatel a dirigent. Jenomže já v té době už poslouchal nejen dechovku, ale také Cream, Beatles, Led Zeppelin, prostě bigboš jako řemen. Taky jsem si zahrál Smetanu, Dvořáka, Bacha. Poslouchal jsem Duke Ellingtona, no prostě toho bylo a je pořád dost, co se mi v muzice líbí. To mě naučil pan Rom, který vždycky říkal, že muzika je buď dobrá, nebo špatná. Nikdy by se neměl předem nějaký žánr hned odepisovat či hanět. I na lidové muzice je spousta krásy, jen je ji třeba slyšet a cítit. Není to tak těžké.
Pak následovala vojna a dva roky u posádkové hudby v Kroměříži. Měl jsem štěstí na výborné muzikanty, měl jsem to štěstí hrát u pultu s Vladimírem Pfefrem, který v té době už hrál baskřídlovku u Jana Slabáka v Moravance. To byla škola. Také jsem mohl hrát s Mistříňankou a tak mi i kus té Moravy zůstal v krvi, navíc jsem se tam oženil. A tak jezdím na Moravu dosud a pokud mohu, tak se s kamarády setkávám.

Ty jsi dělal dlouho také ve strakonické Zbrojovce, že?

To máš pravdu, dělal jsem tam na různých místech od roku 1976 až do roku 1993. Na Zbrojovku nikdy nebudu nadávat. Naučila mě hodně a krom profese i to, že nikoho nikdy člověk nesmí podceňovat a každé práce je třeba si považovat. Každý je šikovný k něčemu a na něco jsme holt do vínku buňky nedostali. Tak je to třeba brát a začínat vždycky radši s kritikou u sebe. To se mi v mé další profesi moc hodilo a hodí vlastně pořád.

Ty jsi se stal vlastně úředníkem, protože si tu profesi sám kritizoval?

Vidíš, to jsem si asi trochu sám naběhl, viď. Od března 1993, kdy jsem nastoupil na Městský úřad ve Strakonicích jako vedoucí obecního živnostenského úřadu, jsem chtěl dělat tu práci tak, abych začínajícím podnikatelům a vůbec podnikatelskému prostředí byl něco platný. Vždycky mě bavilo právo, a tak to byla taková výzva, jestli i ten „úřední šiml“ nemůže řehtat nějak přijatelnějším způsobem. Bylo a je to prostě i dneska, a bude to pořád jen o lidech, zda i tu úřednickou práci dělají s citem a rozumem, zda se dokáží vcítit do pozice té druhé strany a chtějí normálně pomoci, aby celé to jednání v dané věci bylo pro všechny důstojné. Úředník by nikdy neměl zneužít svého postavení, aby se povyšoval nad ostatní, kteří přišli k němu na úřad cokoliv vyřídit. Na druhé straně by zase nemělo docházet k tomu, aby byl úředník jen fackovacím panákem, protože si někdo usmyslel, že úředník je „jakýsi slouha“, kterého je třeba pořádně seřvat, protože žije z mých daní. To je také špatně. Jak říkám, je to o lidech. Snad jsem se této myšlence moc nezpronevěřil, a ti, kteří se mnou jednali, byli s mou prací alespoň trochu spokojeni.

Vím o tobě, že máš rád latinu. Jak jsi se k ní dostal?

Mám a moc. Jenomže ji neumím, to se přiznám hned. Začalo to různými latinskými citáty a také v muzice. A to hlavně díky tomu, že jsme dost často hráli v kostele a samozřejmě se to týkalo i mojí práce, kde se v právních výrazech latině nevyhneme. No, a abych nebyl tak úplně za „blbce“, tak jsem si pořídil slovníky a učebnice a snažím se něco se naučit a hlavně zapamatovat. To už je trochu horší . . .

Vrátím se k muzice, hraješ ještě?

Hm, to je moc citlivé téma, ale popravdě už nehraju asi dva roky. Víš sám dobře, že odchodem ze Strakonic jsem se dostal do situace, že kontakt s kapelou byl mnohem složitější. Kluci hráli i přes týden, a tak pořád hledali za mě náhrady. Já se to snažil udržet , ale když nehraješ, prostě to začne být znát.
Pokud je člověk aspoň trochu soudný, musí si to přiznat. Je to jako se vším jiným, když fotbalista netrénuje, taky časem přestane stačit. Navíc se přidaly problémy se zuby, a tak jsem se rozhodl ze dne na den, že to klukům radši kazit nebudu a nechám místo mladším. Mladých muzikantů je dost a jsou lepší. A to myslím fakt bez ironie.

Jsi ale pořád v kontaktu s muzikou?

Ale ano, to pořád. Byl jsem dokonce poctěn možností dirigovat Rybovu vánoční mši Hej Mistře. Pan Rom onemocněl, a tak po malém váhání jsem tu nabídku přijal. Přiznám se, že jsem měl z toho trochu obavy. Víte, když si vzpomenu, kdo všechno za muzikantské veličiny ve Strakonicích už „Rybovku“ dirigovaly, tak to byla ode mne troufalost. Snad mi to všichni mistři prominou. Všechno dopadlo dobře a mše se povedla. Zpěváci i muzikanti byli skvělí a pan děkan mě potěšil, že mě jmenoval „regentschori“ i na příští rok. Pokud se však uzdraví pan učitel Rom, rád mu tu taktovku zase vrátím.
No, a bigbít poslouchám pořád a naše strakonické muzikanty taky. Je dost nových kapel a mladých muzikantů. A na tradice, jako např. na dudáky a strakonický „Prácheňák“, by se zapomenout nikdy nemělo. Už vzhledem k úctě, kterou chovám k panu Režnému, by se tato obrovská tradice neměla opustit. Díky i poklonu všem, kdo budou pořádat další dudácký festival ve Strakonicích. Jsem moc rád, že jsem se zúčastnil už toho prvního v roce 1967, kdy jsme vedli jako malí kluci s dechovkou LŠU dudácký průvod městem. Na to se nezapomíná.

Co děláš v současné době?

Pracuji na krajském úřadu v Českých Budějovicích na odboru krajský živnostenský úřad. Ta práce mě baví a svou profesi úředníka beru jako něco, za co se nemusím stydět, byť je nyní dost populární a populistické tvrdit, že úředník je největším škůdcem národa. Je to škoda, ale dnešní společnosti škodí úplně jinačí problémy, které vychází ze ztráty morálky, závisti, chamtivosti a chuti po moci a rychlému zbohatnutí, ale třeba se mýlím a všechno je úplně jinak.

Vladimír Stroner: Narodil se ve Strakonicích 23. května 1955. Vyučil se hudebním nástrojařem – opravářem v Amati Kraslice a ve Strakonicích vystudoval střední strojní průmyslovou školu. V letech 1976 až 1993 pracoval v ČZ Strakonice. Od roku 1993 do roku 1996 byl vedoucím obecního živnostenského úřadu na MěÚ ve Strakonicích, od roku 1996 do roku 2002 pracoval jako vedoucí oddělení kontroly na Okresním živnostenském úřadu Okresního úřadu Strakonice. Od roku 2003 pracuje na odboru krajského živnostenského úřadu Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích. V roce 1966 se přihlásil na doporučení učitele Josefa Souseda do LŠU k Ladislavu Romovi, a tak se vydal také na dráhu muzikantskou. Vyhrál s dechovkou LŠU Strakonice v roce 1972 „Zlatou Křídlovku“, s dechovým orchestrem Amati Kraslice v roce 1973 v holandském Kerkrade 1. místo ve světové soutěži velkých dechových orchestrů a v roce 1974 na celostátní soutěži mládežnických dechových orchestrů spolu s trumpetistou Jaroslavem Staňkem byli oceněni jako nejlepší sólisté republiky. Jinak si ho můžete pamatovat jako fotbalistu SK Pracejovice a Slavoje Volyně, protože i fotbal a stolní tenis jsou jeho koníčkem.

Pro pokračování Štafety si Vladimír Stroner vybral jednatele a šéfa společnost RETA Strakonice Martina Vrbu.