Už loni v listopadu jsi mi poskytl rozhovor o událostech v roce 1989. Nezaznělo v něm ale, jak jsi těch dalších 20 let žil. Jaké jsi měl plány a představy a jak se vyplnily?

Úplně na začátek musím říct, že jsem se v minulosti takovýmto rozhovorům vyhýbal, což se mně úspěšně dařilo. „Dostal“ jsi mě ty a od té doby se to se mnou veze. První rozhovor vznikl z potřeby říci lidem, že to bylo tehdy v devětaosmdesátém trochu jinak, než se dnes často prezentuje v médiích. Ono je totiž dnes najednou tolik disidentů, že se divím, proč nebyla Sametová revoluce o dvacet let dřív.
Popsat dvacet let života je velice těžké. Začnu–li od roku 1989, pak nesmím opomenout jeden důležitý fakt a vlastně tak i tvou otázku, jaké že jsem měl představy. Měl jsem mnoho ideí a představ, stejně tak jako ostatní občané této republiky a lidé na celém světě o budoucnosti ČR. Popisovat je podrobně a konkrétně by bylo nesmyslné. Ve své osobě jsem to cítil tak, že jsem udělal, co jsem mohl nejlépe udělat pro vznik demokracie u nás, a na další kroky jsem se necítil. Říkal jsem si, že by měli nastoupit odborníci, a snílkové jako já by se měli vrátit do svých studoven ke svým knihám. To jsem považoval za nejlepší, nejspravedlivější a nejdemokratičtější . Tím ovšem nechci říct, že tímto si myji ruce. Ale bylo by spravedlivé, abychom si všichni přiznali, že svojí nečinností až leností jsme se podíleli na stavu společnosti, jaká je dnes. Irský filosof 18. století Edmund Burke řekl: „Jediná věc je nezbytná pro triumf zla. Aby dobří lidé nic nedělali“.
Každopádně si nemyslím, že je mým ideálům a představám odzvoněno. Velkou naději vkládám do mladé generace, která není zatížena předsudky, ideologií a traumaty z minulého režimu. Jsem přesvědčený, že vytvářením si své vlastní formy života naplní myšlenky demokracie daleko lépe a přirozeněji než naše „stará“ generace.

Nosíš triko s číslem 588 – tolikátý jsi byl v pořadí transplantace srdce. Proč jsi musel tuto náročnou operaci podstoupit?

Cha cha, podstoupit jsem ji musel, abych neumřel. Omlouvám se, toto je takový humor mnoha „transplanťáků“. Teď trochu vážně.
Nekuřák, téměř abstinent a bývalý aktivní sportovec, a přesto se to stalo. Srdce přestávalo pracovat. Rytmus byl chaotický a levá srdeční komora pracovala sice seč mohla, ale kapacita osmnáct procent bylo hodně málo. Takže nakonec jsem dospěl do stadia, kdy jsem byl zařazen na „transplantační listinu čekatelů.“ A dočkal jsem se. Spousta mých kolegů „čekatelů“ takové štěstí bohužel neměla.

Jak moc ti ovlivnila život?

Maximálně hodně. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale v době „před a po“ se opravdu mění hodnoty života, a priority života.
Názory? To snad ani ne. Ty základní zůstávají. Ale co je pro mě osobně důležité, je to, že dneska sice říkám dál svoje názory nahlas a i je občas někde publikuji, ale zcela jasně cítím, že je nikomu nechci vnucovat a ani nevnucuji. Okolí to sice většinou tak nevnímá, ale já to tak prostě mám. A to je bezvadný.
Tak trochu si ulehčuji život tím, že si uvědomuji skutečnost, o které sice ví každý, ale v mém případě je tato skutečnost konkrétnější a jasnější. Je to zkrátka tak, že život má svůj konec. Smířit se s tím je těžké, ale podaří-li se to, pak se člověk přestane zbržďovat a soustředí se na život, který žije. Fakt to stojí za to.

Co patří mezi tvé největší koníčky?

Život. No vážně. Právě po transplantaci jsem si uvědomil, že život může být barevný, mnohotvarý, objevný, vnímající, mnohazvučný, prostě nádherný a se vším všudy bezvadný.
Klasické koníčky mám určitě také. Ale psát o nich a dělat ze sebe Bůh ví co, se mi nechce. Zvláště, když já sám o sobě moc valné mínění nemám. Ale jsem, jaký jsem, a stoprocentně vím, že i lidem, s kterými se z různých důvodů nebavím a nevyhledávám je, nechci ublížit. Dokonce si jich i vážím a respektuji je.
Asi se divíš, proč to píšu do otázky ohledně koníčků. Ale tato moje stránka povahy ovlivňuje moc moc právě i moje koníčky.

Tvé tělo včetně tváří a hlavy zdobí tetování. Co vyjadřuje?

Asi do 35 let jsem se tetování důsledně vyhýbal. Dokonce jsem ho nesnášel. Jenže zhruba v té době jsem se seznámil s Jardou Váchalem, který je sběratelem tetování na svém těle. A to rozhodlo. Jarda mě jako velký znalec tetování přesvědčil, že být pokérovaný neznamená být hloupý a jednoduchý. Tenhle člověk, který má charisma, je živoucím důkazem, že napohled pro společnost nepřijatelný člověk pro svoje tetování, může být odpovědným rodičem a manželem, který dokáže zabezpečit svoji rodinu, postavit dům a věnovat se výchově svých tří dětí. Hodně jsme spolu hovořili o knihách. Mimochodem, má vynikající knihovnu, kterou zdobí knihy s obsahem jeho zájmů. Tenhle člověk prostě zboural ve mně mýtus o zlých potetovaných kriminálnících.

Jak tedy tetování na tvém těle vznikalo?

Pozvolna. Velký nárůst byl zase po transplantaci, kdy jsem si uvědomil „rozsah času“ a začaly mně připadat směšné některé pokrytecké názory na slušnost vzhledu. Je k smíchu i k pláči, když si uvědomíte, že třeba heparinový vrah Zelenka, s hezkou „čistou“ tvářičkou, vraždil bezbranné lidi. Nebo když Kulínský se svým perfektním zjevem prznil malé holčičky, ale veřejnost se štítila a štítí těch potetovaných.
I to může, a také vyjadřuje, moje tetování. Kromě jiného. Každé tetování na mém těle má svůj význam. Ať hlubší, či jen symbolizující.
Každé tetování kohokoliv něco vyjadřuje pro toho tetovaného a nikdo není větší, nebo menší „potetovanej borec“.
I ve světě potetovaných se čas od času objeví někdo, kdo se považuje za „privilegovaného“ ze sebe dělat někoho, kým v žádném případě není, a koho v žádném případě symbolizovat v naší době a civilizované společnosti nemá.
Já jsem se bohužel s takovými jedinci ve svém okolí setkal. Toto téma je ale velice široké a nedá se obsáhnout v dnešním rozhovoru.

Studuješ životní filosofie a náboženství. Jak moc tě to ovlivnilo?

Hodně. Měl jsem to štěstí, že v období od patnácti let a výš jsem se stýkal s lidmi z katolického prostředí, včetně kněží. Dalším štěstím bylo, že tito kněží byli opravdu velice tolerantní a pomohli mně studovat a zkoumat i jiná náboženství a filozofie. Například páter Píša z Horažďovic mně při druhém setkání věnoval knihu o buddhismu. Umožnil mi čerpat ze své obrovské knihovny a pomáhal mi utřiďovat si myšlenky a názory. To všechno formou bez vnucování katolicismu. Tak mi postupně pomohl nahlédnout do tajemství a učení, buddhismu, hinduismu, islámu a samozřejmě katolicismu. Další můj „učitel“, pan Vikář Hobizal z Bavorova, známý spíše jako otec František, byl pro mě velkou studnicí mnoha učení, víry a filozofie, z které jsem čerpal. Okolo těchto lidí se pohybovali tehdejší disidenti, mezi kterými bylo mnoho intelektuálů, výtvarníků a pod. Také to byla spousta chartistů a lidí od undegrandové muziky.

Jsi velký patriot Strakonic. Co tě v souvislosti se Strakonicemi potěšilo nebo zklamalo za posledních pět let?

To se nadá napsat jen tak. Patriot jsem opravdu až moc veliký. Nemám třeba tolik historických vědomostí jako spousta jiných, ale vím, že moje láska k tomuto městu je veliká. Mým snem je, aby Strakoňáci byli hrdí na to, že jsou Strakoňáci minimálně tak, jako kdysi občané Říma když říkali: „Jsem občan Římský“. A není podmínkou se v tomto městě narodit.
Zklamání je asi podobné i těm v jiných městech. Je to naprostá ignorace a popření myšlenky či poslání: „Radnice má pomáhat lidem.“ Zastupitelé jsou zástupci svých voličů a občanů.

Jaký je tvůj nejbližší cíl?

Nikomu neubližovat a snažit se o změnu podmínek života v tomto krásném městě. Ale hlavně bych se chtěl dožít chvíle, kdy bych mohl alespoň trochu splatit svojí manželce to, co pro mě v době mého života i umírání udělala. Bez ní bych nic nedokázal. To není fráze, to není vyznání. To je pravda, a to je ta největší životní filozofie, jakou jsem prožil.

Miloslav Trégl
Narodil se 24. ledna 1960 ve Strakonicích, mnoho jeho známých ho oslovuje Milane. Tady také absolvoval Základní školu Dukelská a SOU obor provozní zámečník. Od roku 1975 až do roku 1995 pracoval ve Fezku. Potom přestoupil jako řidič k jedné česko–německé firmě a od roku 2002 je v invalidním důchodu, v roce 2005 podstoupil v IKEMU transplantaci srdce. Mezi jeho velké záliby patří studium filozofických směrů a hudba. V roce 1986 podepsal Chartu 77 a stal se jejím signatářem. Je římskokatolického vyznání.

Další v pokračování Štafety je muzikant a latinář Vladimír Stroner ze Strakonic.