Strakonice – Jaroslav Pohlodko (44) ze Strakonic je Rom. Patří mezi tu skupinu lidí, které rád potkávám. Jeho humor by šlo často označit za šibeniční – nešetří žádnou barvu kůže. Ani tu vlastní. Rád s oblibou říkává: „Ne, Peťo. Já nejsem Cikán, protože pracuju a starám se o rodinu. Já jsem Rom.“
Před několika dny mě zastavil v nemocnici, kde pracuje v úklidové partě. „Víš, že mám bráchu?“ volal na mne z dálky. Na tom by nebylo nic divného, vždyť pochází ze sedmi dětí. Jenže tohle bylo něco jiného.

„Před lety jsem nevěděl, že mám bratra. Moje matka, která už nežije, porodila 17. června 1965 syna Bohouše. O porodu věděla moje nejstarší sestra, která mlčela celých 43 let. Můj otec zemřel dost mladý, v 41 letech. Tím pádem moje matka zůstala na sedm sourozenců sama. Nezvládala zajistit naši výchovu a další povinnosti. Byli jsme matce odebráni do dětských domovů. Sami jsme se z nich vrátili domů až jako dospělí lidé. Před rokem při rozhovoru s mojí nejstarší sestrou jsem se dověděl o bratru Bohoušovi. Celou dobu jsem se snažil získat informace, které by mého bratra pomohly najít. Byl jsem odhodlán požádat i Českou televizi s pořadem Pošta pro tebe. Před třemi měsíci jsem zjistil, že bratr žije v jedné psychiatrické léčebně. Bylo mi umožněno mít ho dva týdny u sebe doma ve Strakonicích. Po čtyřiačtyřiceti letech jsem začal poznávat svého bratra. S rodinou jsem se rozhodl, že chceme mít bratra na pořád. Celá ta léta, která byl sám, mu nahradíme, zajistím mu domov, lásku, porozumění a hlavně opravdovou rodinu. Chtěl bych moc poděkovat lidem, kteří nám pomáhají dostat Bohouška domů. Paní Paukejové z Českých Budějovic, paní Vilímkové, panu soudci Chalupovi, Kassisovi, primářce Dvořákové a hodně díků sekretářce Manové,“ vypráví Jaroslav Pohlodko.

Tenhle příběh na mne hluboce zapůsobil. Možná, že v době Vánoc, kdy se stále dokola hovoří o lásce a toleranci, bude mít svou váhu.