S nápadem psát reportáž na autobusovém nádraží jsem si docela naběhla. Je to místo, kde lidé nejsou moc pozitivně naladěni. A já se jim upřímně nedivím. Vždyť při čekání na strakonickém nádraží mají prakticky jen dvě možnosti. Buď budou mrznout venku na nástupišti nebo se půjdou ohřát dovnitř, kam se ovšem chodí ohřát i jiní, kteří na autobus nečekají, nýbrž v některých ročních obdobích považují nádraží za své bydliště.

Nestěžuje si

Kdo na místním nádraží tráví asi nejvíce času, je Anna Kallová ze Strakonic, která se zde stará o toalety. Pracuje tady už dva roky a se svým místem je kupodivu spokojená. Ve svém zaměstnání tráví prakticky všechen čas, protože nastupuje ráno v sedm hodin a končí v sedm večer. Výjimkou nejsou ani víkendy a svátky. Ani její snaha ovšem nezmění fakt, že toalety na nádraží připadají mnoha lidem, mírně řečeno, nevábné. „Denně se mi tady vystřídá tak sedmdesát až devadesát lidí, o víkendech méně, tak okolo dvaceti. Největší nával je na nádraží od jedenácti do půl třetí odpoledne,“ říká.
O tom jsem se bohužel nepřesvědčila. Přišla jsem na nádraží několik minut po poledni a strávila zde hodinu. Místo návalu jsem pozorovala spíš pusto a prázdno.

V Itálii je to horší

I přes to jsem narazila na několik vstřícných cestujících, kteří se podělili o své dojmy ze strakonického autobusového nádraží. Jednou z nich je Hana Touchová, která je sice původně ze Strakonic, ale nyní žije v Itálii. „Autobusem jezdím jen občas. Strakonické nádraží sice není nic extra, ale nestěžuji si. S tím stejně nic nenadělám. V Itálii to není o nic lepší. Tady alespoň jezdí autobusy včas. Tam není výjimkou, že čekám na příjezd autobusu hodinu,“ hodnotí Touchová.

Nadšení z včasných příjezdů českých autobusů nesdílí mladá studentka Kateřina Brožáková, se kterou jsem strávila několik minut při čekání na autobus do hlavního města. „Do Prahy, kde studuji, jezdím obvykle každou neděli. Dnešek je výjimkou. V pátek pak jezdím zpátky domů do Strakonic. S dojížděním si tedy docela užiju. Ne vždycky přijede autobus včas a strakonické nádraží není úplně nejlíp přizpůsobeno k delšímu čekání,“ postěžovala si studentka. „Jo, kdyby tady byla nějaká pěkná kavárna, kde by bylo teplo, to by se čekalo líp,“ dodává.

S tím nemůžu než souhlasit. Také jsem dostala chuť na kávu, ale musela jsem se spokojit s kelímkem horké čokolády z automatu. V budově nádraží je sice bufet, ale ten mě k návštěvě nezlákal.

Zeptala jsem se ředitele ČSAD STTRANS Vladimíra Warische, jak to vypadá s dlouho plánovaným novým nádražím. „Jednání o novém nádraží, které bude společné pro autobusy i vlaky, je v pokročilém stadiu. České dráhy s naším návrhem souhlasí a nyní o něm jednáme s městem,“ zmínil se Warisch.
Po několika minutách kroužení mezi čekajícími jsem zabrousila do kadeřnictví, které leží přímo v budově nádraží. Ne snad, že bych se při psaní reportáže rozhodla pro změnu účesu, ale abych se zeptala, jak se takovému kadeřnictví na nádraží vede. „V těchto prostorách už provozujeme kadeřnictví sedmnáct let, takže jsme tu zvyklé,“ prozradila jedna z kadeřnic, která si nepřála být jmenována. „Má to především výhody, že jsme na nádraží. Projde tu denně hodně lidí a někteří rovnou zajdou k nám, když už jsou tady. Samozřejmě i nevýhody, které k místům, jako je autobusové nádraží, patří,“ dodává kadeřnice.

Autobusové nádraží považují za celkem dobré starší manželé ze Strakonic. „Můžou to tady udělat sebekrásnější, ale nebude to nic platné, protože pokud lidé budou chtít dělat bordel, tak ho dělat budou. A tady to platí dvojnásob,“ shodují se.

Inu, co dodat. Snad jen, že jsem vděčná za své auto.