Svoji první smuteční řeč si Jaroslava Vávrová (62) z Úlehle pamatuje velmi dobře. „Bylo to na pohřbu muže, který tragicky zahynul,“ vzpomíná smuteční řečnice Technických služeb Strakonice. Tuto práci si našla až v důchodovém věku. Jak sama říká, je to práce, kterou nemůže dělat každý.

Jak jste se k práci smuteční řečnice dostala?

Dostala jsem se k tomu náhodou. Pohřební služba zrovna sháněla řečníka, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Smuteční síň je prostor, který mi nedělá žádný problém, mluvit k davu mi taky nevadí, chce to hlavně komunikativnost a dobrou výslovnost.

Vzpomínáte si ještě na svou první smuteční řeč?

Vzpomínám, byl to myslím pán, který tragicky zahynul. Nemůžu říct, že bych neměla trému, protože ty lidi v síni vás pozorují, poslouchají.

Musela jste se naučit neprožívat smutek spolu s pozůstalými?

Samozřejmě. Profesionální řečník si nikdy nesmí dovolit připustit emoce pozůstalých. I když se mi jednou stalo, že ten příval slz najednou přišel. Přestože s pozůstalými soucítím, nemůžu si ten smutek připustit. Třeba až po obřadu vás to nějak dojme a řeknete si, proč byl osud k někomu tak tvrdý.

Máte spočteno, kolik smutečních řečí jste už napsala a odpřednášela?

Já si každý rok dělám svojí statistiku. Od roku 2002 do roku 2008 jsem přednesla asi 450 smutečních projevů. Střídáme se s kolegou Romanem Novákem a vycházíme si maximálně vstříc.

Kde se pro psaní inspirujete?

Informace dostáváme většinou od pozůstalých, ale samotné smuteční řeči si píšeme sami. Literatury je málo, inspiruji se i ve smutečních rubrikách v novinách, nebo chodím po šumavských hřbitovech a píšu si verše z náhrobních kamenů, tam jsou ještě ty staré vesnické verše. Někdy mi je lidi telefonují, ale většinou si je hledám sama, aby každý smuteční projev byl jiný. Někteří pozůstalí si třeba verše sami vyberou.

Máte ze svých cest nějaký objev, verš ze starého náhrobku, který by zůstal jinak zapomenut?

Jednou jsem našla verše, nevím, jestli si je pamatuji správně, „to, co vy jste, to i my jsme byli, to, co my jsme, to i vy jednou budete“. Je v nich hodně moudra. Říkám si, že každý, kdo projde dveřmi smuteční síně, by si měl uvědomit, že se ho toto rozloučení také jednou bude týkat.

Proč tuto práci děláte?

Už jsem dlouhá léta v důchodu, a protože jsem byla zvyklá být mezi lidmi, začalo mi to chybět. Smuteční řečnění je práce jako každá jiná, i když ji samozřejmě každý dělat nemůže.

Kateřina Malečová Suková