Cyklisté se vydají podél bývalé železné opony

Jihočeští cyklisté, cestovatel a autor knihy „Z Čech až na konec světa“ František Šesták (68) z Blatné a František Hejtmánek (67) z Tažovic se rozhodli, že vyjedou po stopách bývalé železné opony, od jejíhož zrušení uplyne letos dvacet let. Tři tisíce kilometrů dlouhou vzdálenost plánují ujet za pětatřicet dní, aby tím připomněli, že otevřené hranice u nás nebyly vždy samozřejmostí.

Kdy chcete vyjet?

Datum ještě upřesníme, ale chceme vyjet na přelomu července a srpna. Jsme šťastní, že si dnes můžeme sednout na kolo kdykoliv a jet kamkoliv, protože nám už nikdo na hranicích nebrání. To nebývalo samozřejmé. Před dvaceti lety se nedovolené překročení hranice trestalo vězením, neměli bychom na to zapomínat. Pamatuji, že ze Sedlice byli takto potrestáni pánové Žižka, Hezoučký a další. Bylo absurdní, že se na hranicích po lidech střílelo. Nejsem z těch, kteří by se někomu chtěli mstít, ale taková byla doba a je třeba si ji připomínat, aby se nevrátila. Nesvoboda je strašná věc.

S Františkem Hejtmánkem jste už jeli z Čech až na konec světa, byli v sedle tisíce kilometrů v neznámé krajině. Zažíváte někdy také ponorkovou nemoc?

Té se nedá vyhnout, ale nedovedu si představit, že bychom dojížděli každý sám. Někdy sice člověk vybuchne až bouřlivě, ale pravé přátelství se tím nikdy nenaruší. Večer si sedneme a ze všeho se vyzpíváme. Hejtmánek hraje na foukací harmoniku a já zpívám, co on hraje. V cizině jsme se tím i proslavili.

Kronikářce pro sedlickou kroniku jste se představil jako neposedný cyklista. Přitom nejste typ, který by polykal kilometry a hnal se za sportovními výkony s očima zabořenýma do asfaltu před sebou. V čem spočívá vaše neposednost?

Nezávodím, těší mě cestovat s kolem, poznávat, jak žijí lidé jinde, a doma o tom vyprávět. Čím více cestuji, tím raději se vracím domů, do jižních Čech. Jsou to krásné návraty. Mrzí mě, že tady lidé, kteří se nikam nepodívají, žehrají na všechno. Z toho jsem zklamaný.

Cestujete po světě, píšete knihy, pořádáte besedy, hrajete s městskou píseckou kapelou. Jak to stíháte?

Těžko.

Svým koníčkům se naplno věnujete až po odchodu do důchodu. Plánoval jste si takto aktivní seniorský věk?

Nic jsem si neplánoval, ale také jsem si nedovedl představit, že bych nic nedělal. Věděl jsem, že se budu věnovat kolu, ale že to bude v takovém rozsahu, to jsem netušil. Nikdy jsem si nepředstavoval, že po šedesátce budu takhle aktivní. Ale rozjelo se to a najednou to nelze zastavit. Dokonce natolik, že jsem musel zpátky do trvalého pracovního poměru, protože všechno je o penězích a já nechci svými jízdami zatěžovat rodinný rozpočet.

Na kole jste jezdíval už dřív. Jaká byla vaše původní profese?

Byl jsem úředníkem, ekonomem, ale nikdy jsem to nedotáhl do vysoké funkce. Bohužel v devadesátých letech jsem se dostal do vedení podniku v blatenské Tesle a to byla doba, kdy jsme ztratili výrobní program a museli propouštět lidi, s nimiž jsem dělal třicet i více let. V tomto těžkém období jsem začal denně jezdit na kole ze Sedlice do Blatné a kompenzoval tím své duševní vyčerpání. Kolo mě posilovalo a nejednou jsem na něm při cestě do práce přišel na řešení, se kterým jsem si den předtím lámal hlavu.

Minulý měsíc jste se ve Švédsku zúčastnil slavného cyklistického maratónu okolo jezera Vättern (300 km), což je mimořádný výkon. S jakým pocitem jste projel cílem?

Ten pocit jsem ještě nezažil. Tekly mi slzy po tváři dojetím, že ve svém věku na to ještě mám, že jsem překonal i nepříznivé počasí, déšť i chlad.

Který úsek byl pro vás nejtěžší?

Nejhorší bylo posledních dvacet kilometrů před cílem, kdy jsem potkával lidi úplně na dně, neschopné dalšího pohybu, protože přecenili své síly. Pro méně trénované cyklisty to bylo hodně náročné. Manželka, která na mě čekala v cíli, mi také řekla, že hodně maratónců, když v cíli sesedli z kola, upadlo.

Kolik vás vyjelo?

Na startu ve městě Motala, kde byl i cíl, se sešlo dvacet tisíc cyklistů všech věkových kategorií, nás Čechů tam bylo asi šest.

To muselo být organizačně velmi dobře připravené.

Perfektně. Na trať se vyjíždělo po skupinách od nejnižšího čísla. Každé dvě minuty startovala stovka závodníků. Každý závodník měl čip, kterým potvrdil průjezd pěti kontrolními místy. To bylo výhodné i pro ty, kteří sledovali náš pohyb. Manželka například přes mobilní telefon přesně věděla, ve které části trati se nacházím.

Startovali jste ve skupinách. Jak to vypadalo na trati?

Tím, že se startovalo od nejnižšího čísla, měl jsem na trati kontrolu, kdo mě předjel a zase naopak, koho jsem dohonil já. Můžu se pochlubit, že jsem jel v té lepší polovině maratónců.

A kolik vás dojelo do cíle?

Pět a půl tisíce cyklistů postupně odpadlo, takže nedojeli do cíle. Bylo mi jich líto, ale přecenili své schopnosti.

Je obdivuhodné, že jste ve svých osmašedesáti letech maratón absolvoval. Jaký jste měl čas?

Dvanáct hodin i s přestávkami na občerstvení. Těch bylo pět a není radno je vynechávat. V jednom případě jsem to udělal a těžko jsem kvůli hladu dojížděl.

Relaxoval jste dlouho?

Tělesnou únavu jsem necítil, přestože mi chyběl spánek po probdělé noci před startem, kdy jsem vzrušením nemohl usnout. Tři dny se mi potom chtělo spát, ale pár dní jsme zůstali ve Švédsku, abychom poznali Stockholm i švédský venkov.

Pro představu: za jak dlouho ujedete na kole vzdálenost ze Sedlice do Strakonic?

Vejdu se asi tak do půl hodiny. Když vystartuji ze sedlického náměstí a vlak ve stejné chvíli vyjede ze zastávky, tak se setkáme na strakonickém nádraží.

Své cesty si sám financujete?

Z velké části ano, protože jako důchodce ještě pracuji, i když nyní už jen na kratší pracovní úvazky. Trvalou podporu nacházíme u našich distributorů jízdních kol a výrobce sportovního oblečení a také na Městských úřadech v Sedlici a v Blatné.