Je šest hodin ráno, zvoní budík a Žanetka rozespale mžourá na maminku. Za několik desítek minut si půjde pro závěrečné vysvědčení z druhé třídy do Základní školy FLČ. „Ještě počkej, já se musím vodkrejt,“ vymlouvá se mrzutě. Teprve po čtvrt hodině slézá z postele. „Takhle je to každé ráno,“ směje se maminka Stáňa. Následuje oblékání a snídaně. Co bude dnes dobrého? Čaj a čerstvý chléb s domácí třešňovou marmeládou, kterou včera do večera s mámou zavařovaly.

Den začíná jako každý jiný, a přece je něco jinak. Na stole jsou připraveny dvě navlas stejné květiny a dvoje desky. Žanetka má desetiletou sestru Báru a samozřejmě, že každá chce to lepší, nejlépe to, co si vezme sestra. Maminka se snaží předejít dohadování, a tak rozhodne: „Jedna si vybere kytku a druhá desky.“ Bára si vybírá tu lepší kytku a Žanetka ty lepší desky. Je čtvrt na osm, jsme vypraveni a můžeme se jít obouvat.

Nasedáme do auta a odjíždíme. Bára už chodí na Jezárky a dojde sama. „Tak co, Žando, těšíš se?“ ptám se v autě. „No, nevím,“ odpovídá rozpačitě školačka. Parkujeme poblíž školy, vystupujeme a míříme k budově. „Nezapomněla sis nic? Máš dárek pro paní učitelku? A kartičku na oběd?“ ptá se na chodníku maminka. Žanetka přikyvuje a mává na kamarádku, která se chlubí svou obrovitánskou kyticí, za níž skoro není vidět. Třída II.A je ve třetím patře. Máme ještě chvíli čas, a tak se Žanetky ptám, co si bude přát za vysvědčení. „Hračku koně. Sbírám je,“ má jasno. Jednou by chtěla být veterinářkou.

Za pět minut osm zvoní a paní učitelka vchází do dveří. Naposled v tomto školním roce se zdraví s dětmi. „Tak se podíváme na to vaše nadělení. Jestlipak si pamatujete, kdo je první podle abecedy?“ usmívá se a v lavicích to zašumí.

Většina dětí už má vysvědčení na stole, ale Žanetka na to své musí ještě chvíli počkat. V jedné ruce drží květinu a druhou vyrovnává desky na hranu stolu. „Teď už půjdu já,“ zašeptá mi napjatě. Konečně se ozvalo také její jméno. Paní učitelka vítá svou malou žákyni se slovy: „Tak, Žanetko, tobě tady přistála jedna včelička. Ale když se budeš ve třetí třídě víc snažit, tak může klidně zase odletět.“ Včeličkami nazývá paní učitelka všechno kromě jedniček. „Jsi spokojená, Žanetko?“ ptám se. „Moc ne. Ale čekala jsem to, ta čeština mi nejde,“ odpovídá. Mezi samými jedničkami totiž trůní dvojka z češtiny.

Než si od katedry odnesla vysvědčení poslední žákyně, uplynulo sotva půl hodiny. „Tak co děti, kam pojedete na prázdniny?“ vyvolává diskuzi paní učitelka. Ještě pár minut a je po všem. Na Žanetku dnes čeká maminka, ostatní děti jdou s paní učitelkou do jídelny. Poslední zamávání spolužákům a vracíme se k autu. „Bude se ti stýskat po holkách?“ ptám se. „Asi trochu jo,“ povzdychne si Žanetka. Až se do školy 1. září vrátí, bude z ní už třeťačka. Čeká ji nová paní učitelka i nové předměty. Na to všechno si musí o prázdninách pořádně odpočinout.

Ani ta jedna dvojka Žanetce začátek prázdnin určitě nepokazí. Od šesti večer pořádá spolu se sestrou doma večírek pro kamarádky. „Možná pojedeme na noční koupání do Horažďovic a holky tady u nás budou spát,“ těší se Žanetka.

Je devět hodin ráno, Žanetka začíná připravovat pokojíček na večírek a já po cestě do redakce přemýšlím, že bych se hned vrátila do školního věku. A jak bych teď byla vzorná, nevyrušovala bych a dávala pozor . . . Ale to už bohužel nejde.