Když pamětníci Marie Sládková (70) a Miroslav Šimák (82) z Volyně vzpomínají na mládí, vplouvají do jejich myšlenek doby, kdy jako malí žáci navštěvovali místní Sokol.

Jinak tomu snad ani být nemohlo, protože dědeček Miroslava Šimáka stál u založení volyňské jednoty. „Do Sokola chodili můj otec a maminka, pak já a nyní i jeden z mých pravnuků. Máme to v rodině,“ říká Šimák.

Připadá mu, že Sokol v jeho mládí navštěvovalo mnohem více lidí. „Lidé mezi sebou nedělali žádné rozdíly. Zacvičit a protáhnout tělo si sem chodili jak úředníci a představitelé města, tak dělníci,“ vzpomíná.

Dnes už není Sokol mezi lidmi až tak populární, i když ten volyňský má stále kolem 230 členů. „Přitom udržovat tělo i ducha v kondici je stále potřeba a v každém věku. Já začínala cvičit v Sokole jako malá žákyňka. Chodila jsem s maminkou a ještě dnes si dojdu s ženami zacvičit. Než abych si šla k doktoru předepsat prášky, zajdu raději na cvičení,“ říká s úsměvem Marie Sládková. Jak uvedla, Sokol vždy nabízel všeobecné aktivity pro lidi každého věku. „Já osobně jsem měla nejraději cviky na bradlech. Ani nevím proč, prostě mně bradla sedla,“ podotkla Sládková.

Pamětníci Marie Sládková (70) a Miroslav Šimák (82) z Volyně. Foto: Deník/Klára Alešová

Oba senioři vzpomínají i na rok 1939, kdy byly Čechy obsazeny Němci. „To ve Volyni Sokol na čas skončil. Nebo spíš byla zabavena sokolovna. Stal se z ní lazaret. Z tělocvičny byly pokoje pro raněné vojáky. Po nich tu pak bylo oddělení tuberkulózy,“ shodují se. Nikdo ze sokolů prý tehdy neměl do budovy přístup a nikdo neměl ani ponětí, co se děje s nářadím a archivem. Dokumenty z něj už se nikdy dopátrat nepodařilo. „Ještě si pamatuji , jak jsme chodili po osvobození s maminkou sokolovnu uklízet,“ dodala Marie Sládková.

Život se do Sokola opět vrátil v roce 1946. Začaly přípravy na XI. Všesokolský slet v červenci 1948. Po něm ale přišlo velké vylučování členů. Důvod? Jejich záporný vztah k lidově demokratickému zřízení a ke KSČ a členství ve straně národně socialistické nebo lidovecké.

Znovu se snažili sokolové vzkřísit činnost v roce 1968. „Už v padesátých letech jsme ale my děti, které jsme měly o pohyb zájem, s místním učitelem panem Vozkou chodily cvičit,“ poznamenala Sládková. Podle Miroslava Šimáka to ale tehdy nebyl už ten Sokol, který znali. Vznikla česká sjednocená tělovýchova.

Naposledy začali skalní příznivci obnovovat život jednoty v roce 1991. Byla to ale dost obtížná práce. „Kromě těch, kteří v roce 1948 se Sokolem skončili, bylo potřeba sehnat mladé lidi, kteří by měli o činnost zájem. Žádat jsme museli i o navrácení sokolovny, vše se ale nakonec podařilo,“ dodává Miroslav Šimák.

A co z celé historie Sokola utkvělo nejvíce v hlavně pamětníkům? „Já vzpomínám na to, jak celá naše jednota nastupovala na hřišti před volyňskou sokolovnou. Byli tu muži, ženy i žáci. Vím, že mi to jako malé holce připadalo, že je nás tu strašně moc,“ usmívá se Marie Sládková.

Nezapomenutelný byl i sokolský slet. „Byli jsme tehdy ubytovaní ve smíchovském pivovaru, od rána jsme na ubikacích čekali, než nás vyženou na cvičiště,“ dodal Miroslav Šimák.

V současné době už zase cvičí ve volyňském Sokole všechny věkové kategorie. V oboru všestrannosti probíhá cvičení pro rodiče i děti nebo seniory.
Sokol má dále oddíly předškolních dětí, mladšího a staršího žactva, sportovní gymnastiky, aerobik pro mladší, starší žákyně i ženy a pořádá i zdravotní cvičení pro starší ženy a seniorky. Muži se věnují sálové kopané. Do oboru sportu patří volejbalisté a stolní tenisté.