Unikátní elektrické kytary, které před půl stoletím odstartovaly éru rockové hudby, se vrátily do svého rodiště – do Blatné. V městském muzeu budou vystaveny ještě do 28. června.

Oblíbené kytary zn. Jolana i havajské kytary byly sice již vyráběny v Hradci Králové, ale všechno začalo v Blatné. V tomto městě byl zdokonalen vývoj elektromagnetického snímání zvuku tak, že mohla být zahájena sériová výroba elektrických hudebních nástrojů. Na „blatenskou kytaru“ zn. Resonet-Grazioso hráli Georgie Harrison z Beatles, Albert Lee, Jimmy Page a další, na basu Resonet-Arco například John Paul Jones ze skupiny Led Zeppelin.

Piáno, které se prodávalo

Lví podíl na zdokonalení dosud komerčně nevyužitelných elektrických hudebních nástrojů měla blatenská firma RESONET, respektive její majitel, atlet a podnikatel Ladislav Kořán. Ten firmu koupil v roce 1948 a ještě v témže roce na Plzeňských výstavních trzích vystavoval se svým švagrem Vladimírem Vlčkem první elektrické piano československé výroby – Resonet 506. „Na to už jsem byl hrdý,“ přiznal v redakci Strakonického deníku. „Piano šlo snadno pomocí šňůry a obyčejných banánků připojit ke gramorádiu,“ vybavuje si po letech úspěšný šestioktávový model Resonet 506. Ten za pár měsíců vypiplali ze čtyřoktávové „hračky“, na kterou Kořán koupil patent i s firmou od Ferdinanda Machálka.

S nápadem snímat elektromagneticky chvění strun se zabýval ve čtyřicátých letech vynikající americký kytarista Les Paul. „Možná, že se Machálek o tomto pokusu dozvěděl a zkoušel to taky. Přišel na to, jak prohnat seskupení strun elektromagnetickým polem, a my to dalším vývojem zdokonalili,“ vysvětluje si Ladislav Kořán pokusy svých předchůdců. Byl to však on, kdo elektrické piano dotáhl na trh.

Karel Vlach byl nadšený

Do Blatné se na piano, o kterém se mezi muzikanty začalo mluvit, přijel podívat i legendární kapelník Karel Vlach a nešetřil chválou. „U nás se sice říká, co Čech, to muzikant, ale nikdo tady nic takového udělat neumí. Tohle je fantazie, člověče, víte vůbec, co jste udělal, co máte v rukou?“ rozplýval se Vlach, jenž nechal Resonet 506 koupit pro svůj orchestr.

„Co mám v rukou, jsem věděl, bohužel to bolševici věděli taky,“ dodává po šedesáti letech Ladislav Kořán, jenž se po dokončeném pianu chystal na obchodně atraktivnější výrobu elektrických kytar a dalších hudebních nástrojů. Zatímco u piana byl zvuk zesilován elektromagnetickým polem, u kytary to bylo jednodušší – struny procházely nad snímačem. “Šlo nám nejen o zesilování kytary přes rádio, ale také o její finanční dostupnost,“ uvažoval v době, kdy ještě žádné elektrické kytary nebyly. To už se ze slavného československého atleta stával i úspěšný podnikatel.

Přátelství s Emilem Zátopkem

Ladislav Kořán začínal za války závodně s cyklistikou, ale po atentátu na Heydricha byl s kolem konec, cyklistické závody Němci zakázali. Nebylo žádoucí opouštět místo trvalého pobytu. Začal tedy s běháním a byl hned úspěšný, už jako dorostenec vyhrával všechny možné závody. Byl natolik dobrý, že v roce 1944 jel na juniorské přebory protektorátu, kde se poprvé setkal s Emilem Zátopkem. „Byla tam jedna oštěpařka, taková hezká holka, která se mně líbila, a protože ji Emil znal, tak mě s ní seznámil. To byl začátek našeho velkého kamarádství, které trvalo až do jeho smrti,“ vzpomíná na svého přítele, čtyřnásobného olympijského vítěze ve vytrvalostním běhu, Emila Zátopka.

Po válce se sešli na vojně v Milovicích a tvrdě spolu trénovali. To už byl Kořán mistrem Čech v běhu na 1500 metrů. „Vybíhali jsme s Emilem každý den hned po rozkaze a běhali v bagančatech po rozbahněných trasách až do tmy. Potom jsme se umyli, převlíkli a šli do knihovny, kde jsme do sebe cpali anglická slovíčka a přikusovali komisárek, nic jinýho už k jídlu nebylo,“ vybavuje si Ladislav Kořán vojenská léta 1946 až 47, období, v němž zažil svůj největší sportovní úspěch. Pětičlenný tým ve složení Zátopek – Zabloudil – Roudný – Vomáčka – Kořán získal v Hannoveru v roce 1947 na mistrovství světa spojeneckých armád v přespolním běhu na deset kilometrů zlatou medaili. Jediní, kdo chyběli, byli poražení Japonci a uražení Sověti. V Evropě opět přituhovalo, ale Ladislav Kořán ještě nevěděl, že první zlatá medaile dosahující hodnoty olympijské, je zároveň jeho poslední.

Obvinění: Průmyslová špionáž

Vývoj elektrických nástrojů začal být nad finanční možnosti Ladislava Kořána. Po únorovém převratu v úvahu přicházející solventní společníci couvali jeden po druhém, a tak zkusil přes ministerstvo zahraničního obchodu nabídnout licenční výrobu svých nástrojů do Kanady a Austrálie. „To byla normální mozkem vymyšlená záchrana celého projektu,“ vyvrací tehdejší obvinění z průmyslové špionáže.

„Když jsem se dozvěděl, že mě chtějí na Štědrý den scvaknout, vzal jsem to přes kopečky do Německa,“ má před očima poslední prosincové dny roku 1949. Štěstí v neštěstí ho neprovázelo dlouho. Osudovým se pro něj stal návrat pro manželku v dubnu 1950, neboť je na zpáteční cestě chytili. Dokonce muže, který je převáděl, pohraničníci zastřelili. „Ležel jsem metr od něj a nemohl nic dělat, byl na místě mrtvý,“ nerad vzpomíná na okamžiky, které mu zásadně změnily život.

Jáchymovská republika

Ladislav Kořán byl ve svých pětadvaceti letech odsouzen na 18 let do jáchymovského uranového pekla. Za to, že přežil, vděčí přátelství, sportu a vůli vyhrávat. „Nenechám se zlomit, tu radost jim neudělám,“ mumlal si denně talentovaný atlet. „1050 metrů nad mořem je tábor Rovnost v Krušných horách. Pro nás otroky opravdu krušný byly . . .“ říká muž, kterého na tři měsíce zavřeli do korekce jenom proto, že domů poslal načerno dopis, aby se dozvěděl, co je s jeho nemocnou maminkou. Tři měsíce spal na promrzlé betonové podlaze bez deky, alespoň s jednou botou pod hlavou. Každý druhý den dostával jen poloviční porce. Když se na Štědrý den v roce 1953 vrátil na cimru, jen kost a kůže, myslel si, že je konec. „Nebýt mého kamaráda Věroslava Protivy, který mi jako šéfkuchař tajně obstarával hovězí vývary s vajíčkem, nepřežil bych,“ tvrdí.
Ale nešlo jen o fyzické týrání. „Nejtěžší tam bylo ponižování, otroctví, ztráta osobnosti, být jenom číslem. Někteří kluci to nevydrželi a pověsili se v šatně na drátech, na kterých se vytahovaly šaty nahoru.“ V lágru ale potkal i vynikající a silné osobnosti, hokejisty Augustina Bubníka, Standu Konopáska, Václava Roziňáka, Božu Modrýho i pozdější generály Rudu Pernického a Toma Sedláčka. „Naslouchat jim byla opravdová univerzita.“

Ladislav Kořán svůj životní závod běžel bez diváků na tribunách. Bránil se vším, i písničkami, ke kterým nemá daleko, protože měl nerovné soupeře – tupé přisluhovače režimu. Dodnes je jediným interpretem neznámé parodie Prabába mé prabáby od Voskovce a Wericha: „V erbu dnešní doby, pozdvižená pěst a místo sieg hail, řve se práci čest, dobrovolně přinucen, lid se učí lhát, jak prej je to fajn, druhejm z ruky žrát… protože prá-prá-práce šlechtí člověka, je však třeba otevřít dlaně, přestat řvát a plivnout si na ně, pěsti ať si nechaj pro štěstí, páni ve straně. Bez práce, říká se, že nejsou koláče, ale kdo koláče má, ten si to odskáče. Už Caesar říkal, dejte lidu chléb a hry, a pak ňáký fangle pro oka, a to raděj víckrát do roka, a k pochodu třeba od Čecha Píseň otroka . . . „

Ještě jednou Jáchymov

Paradoxem bylo, že když byl Ladislav Kořán po desetiletém věznění propuštěn na amnestii, nemohl sehnat slušně placenou práci, a tak se do Jáchymova dobrovolně vrátil. Dalších osm let pracoval na dole Rovnost jako elektromontér. Nebyl už sice tím bezejmenným otrokem, stal se z něj špičkový odborník, ale tvrdé podmínky v dole se nezměnily. Aby uživil rodinu, opět zatnul zuby.

Ruské tanky rozhodly

V uvolněném období, v březnu 1968, využil možnosti vycestovat do Spojených států. Nechtěl tam zůstat, bylo mu už třiačtyřicet let. „To už není věk, ve kterém člověk začíná od ponožek, kapesníků, učí se řeč…“ Jenomže do Československa přijely ruské tanky a rozhodly. „Nemůžu se vrátit, deset let kriminálu je na jeden lidskej život moc,“ zdůvodnil své konečné rozhodnutí.

Pracovat pro Cousteau byla čest

Než mohl začít v Kalifornii sám podnikat, zaměstnal ho jeho přítel Karel Zabloudil, který byl v Americe od roku 1948 a měl už tam zavedenou firmu Ocean Sonics. Ano, ten Karel Zabloudil, s nímž byl ve vítězném týmu mistrovství světa armád v přespolním běhu na deset kilometrů. S největší pravděpodobností se tak Ladislav Kořán stal jediným Čechem, který se plavil se slavným oceánografem Jacquesem Cousteau na jeho Calypsu. Firma Ocean Sonics vybavovala Calypso v letech 1968 až 1970 měřícími přístroji a v tomto období jí dávala před každou cestou do pořádku elektroniku.

„Byla to stará, dřevěná minolovka, úzká, dlouhá a vysoká loď, která na vlnách lítala sem tam. Nikdy jsem neměl na moři problémy, ale na Calypsu jsem při výměně nějakého odporu, když jsem byl sehnutý, dostal mořskou nemoc. To bylo něco strašnýho. Stačilo, že madam Cousteau na mě zavolala - Larry, máme oběd! - a musel jsem zase běžet,“ usmívá se. „Občas si mě dobírala a tvrdila, že musím být špion, jinak by mě prý Rusáci nepustili ven z Československa.“

Ladislav Kořán si na práci pro slavného oceánografa zakládá. „Když si od nás nechal vybavit loď, tak to už něco znamenalo. Byl to pravý mořský vlk, nesmlouvavý, místo krve měl snad mořskou vodu. Věděl o všem, co se dělo pod hladinou. Byl to vytáhlý, vysušený, větrem ošlehaný chlap, kterému jsme pro jeho vzhled říkali s Karlem Sucharda.“

Životní lásku  potkal po šedesátce

Když Karel Zabloudil po třech a půl letech prodal svoji firmu na východ Spojených států, Kořánovi se nechtělo z Kalifornie, a tak začal prodávat a později i dělat šperky. Náhodně se přitom seznámil s výrobcem zlatých řetězů Adrienem Johnstonem z Havaje, který měl hotel na ostrově Saipan v Tichomoří. Ten mu nabídl, aby se stal jeho generálním ředitelem. Od té doby hotel řídí společně s malou vesnicí, kterou v exotickém prostředí vybudoval pro podnikatele. A tak se svou manželkou Vanessou tráví čas mezi ostrovem Saipan, Kalifornií a Českou republikou. Stále je ve skvělé fyzické formě. „Každé čtyři roky dělám s vyznamenáním řidičák, vedu podnik, který má cenu deset milionů dolarů. Rodina, pro kterou jsem ho postavil, nebyla na ostrově Saipan třináct let. Tam je Kořán, tam nemusíme jezdit, říkají . . .“

V Americe buď něco umíte a někam to dotáhnete, nebo neumíte nic a musíte se nechat zaměstnat. Tak vnímá pracovní šance v USA Ladislav Kořán. „Důležité je poznat, co je v Americe nejdůležitější a co Amerika od vás očekává,“ říká ze své zkušenosti muž, který směl v Kalifornii začít podnikat až po pěti letech pobytu v tomto státě. Je hrdý na to, že za mořem nedostal zelenou kartu za své věznění v uranových dolech, ale proto, že byl dobrý ve své profesi. A přestože o svém podnikání tvrdí, že to nic závratného nebylo, že neměl takové lokty jako jiní Češi, kteří tam dosáhli závratné kariéry, ve svých čtyřiaosmdesáti letech stále pracuje a je spokojený. „Žiju si krásně, vybudoval jsem si nádherný život, ve kterém jsem na ostrově Guam potkal svou čtvrtou, o pětadvacet let mladší ženu a v jedenašedesáti letech se s ní oženil. Už nám to spolu vychází třiadvacet let a je to pořád lepší a lepší,“ usmívá se. A to po předcházejících zklamáních už nechtěl se ženami nic mít.

Běžec na dlouhou trať . . . 

Ladislav Kořán v sobě nezapře sportovce. Ostatně, v pětaosmdesáti vypadá na šedesát. Denně chodí osm kilometrů, denně si doma v Kalifornii srovnává z uranových dolů pochroumanou páteř prověšováním za nohy ve speciální konstrukci. S páteří už nemá potíže, ale prý povyrostl o dva centimetry.

Je čestným členem Českého klubu olympioniků a olympionikům věnoval odlitek Tyršovy sochy, který zdědil po svém strýci, akademickém sochaři Plichtovi z Hořic. Považuje si, že v olympijské vile zaujímá čestné místo.

Prvního listopadu se v Teplicích běží 65. ročník Běhu kolem Doubravky, který Ladislav Kořán založil a třikrát vyhrál. Je to moje atletické dítě,“ pyšní se otec–zakladatel, jenž kvůli nejstaršímu severočeskému krosu Pod Doubravkou (kopec nad Teplicemi v nadmořské výšce 392 m) přiletí do Čech v tomto roce ještě jednou. Mimochodem, ceny pro vítěze jubilejního 65. ročníku už s manželkou nakoupili.

Do Strakonic se Ladislav Kořán vrací pravidelně. Tohle město, kde mu jeho přátelé, manželé Voříškovi, pomohli sehnat byt, má rád. Odsud vyrážejí se ženou do Prahy, Liberce, Trutnova, Teplic a dalších měst za svými sportovními přáteli. Přes půl století mezi ně patří i Dana Zátopková. „Na společná setkání se pokaždé všichni tři moc těšíme,“ poznamenává Ladislav Kořán.

Jediné, co doma občas nechápe, je chování našich politiků. „Venku jsme hrdí na to, že jsme Češi a máme hrozně hezký pocit, když víme, že někam patříme a někam míříme,“ říká.

„Je důležité si uvědomit, co se tady v roce 1989 stalo, že jsme se jako národ dostali z područí, ve kterém jsme nic nesměli.“

Ladislav Kořán je běžcem, který to ve svém životě nevzdal. Kdyby dostal šanci v něm něco změnit, byla by to jen ona osudová chvíle, ve které byli zadrženi na hranicích, jinak nic. Nakonec i nad léty v jáchymovském pekle mává rukou, nechce už o nich mluvit. „Tu bídu otrockých let mně příroda plně vynahradila,“ říká tento pohodový Čechoameričan. Rád přitom opakuje větu, kterou o něm napsala televizní scenáristka Šárka Horáková v jednom z Příběhů železné opony . . . „běžec Ladislav Kořán nedovolil své šťastné hvězdě utéci.“

Jak to tenkrát bylo
V Blatné byla po válce zahájena první továrenská výroba a vývoj elektromagnetického snímání zvuku ve firmě RESONET, která patřila slavnému československému atletu Ladislavu Kořánovi.
První funkční elektrické piano zn. Resonet 506, spatřilo světlo světa již v roce 1949. Na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu získaly tři elektrické hudební nástroje zlatou medaili a výrobní družstvo Dřevokov z Blatné, kde působil další legendární vynálezce a vývojář elektrických kytar Vladimír Vlček, obdrželo státní vyznamenání od prezidenta republiky.
Unikátní výstavu „Česká kytara“ v blatenském Městském muzeu (potrvá do 28. června) přijel z Los Angeles zahájit legendární Ladislav Kořán, první český vývojář elektromagnetického snímání zvuku a tovární výrobce elektromagnetických hudebních nástrojů v Evropě. Mezi blatenskými kytarami o něm Česká televize natáčela dokument do cyklu pořadů Zašlapané projekty.
Autor výstavy a hudební publicista Jiří Janků

Petr Pučelík