Ing. Josef Kalbáč se narodil 17. února 1940 v Třebohosticích. Vystudoval dálkově střední i vysokou školu zemědělskou. Od roku 1968 je členem Lidové strany (dnes KDU-ČSL) a v období 1975 až 1990 pracoval jako agronom JZD Radomyšl. V letech 1991 až 2002 se stal zástupcem přednosty a posléze posledním přednostou Okresního úřadu ve Strakonicích. V roce 2003 zvítězil v doplňovacích senátních volbách za obvod č. 12 – Prácheňsko a nahradil tak Pavla Rychetského (ČSSD). Je ženatý a má dvě provdané dcery.
Známý regionální politik Josef Kalbáč (69) se jako senátor celostátně zviditelnil poté, co se v loňské dramatické volbě prezidenta rozhodl dát svůj hlas Václavu Klausovi.
O pár měsíců později ve svém senátním obvodu postoupil ve volbách do druhého kola, ve kterém jej těsně porazil kandidát ČSSD Miroslav Krejča z Písku. V Senátu patřil k nejvýraznějším kritikům Lisabonské smlouvy.
Nezanevřel jste po senátních volbách na politiku?
Nevyhrál jsem, nedá se nic dělat. Od počátku jsem bral volby jako sport, a proto se nechci chovat uraženě.
Ani se na nikoho nezlobíte?
Nemám důvod se na někoho hněvat, dostal jsem od lidí velkou důvěru. Podle výsledků jsem vyhrál volby ve Volyni a ve dvou třetinách obcí mého obvodu.
Takže jste si neřekl dost, končím, budu si užívat důchodu?
Když jsem po volbách děkoval ve strakonickém kulturním domě některým starostům obcí a členům volebního štábu, hodně lidí mě žádalo, abych se neuzavíral do soukromí a využil svých zkušeností pro okres. Důchodcem jsem se stal, ale veřejného života jsem se nezřekl. Ono je těžké najednou všechno ukončit a od všeho se distancovat.
Ale na všechny společenské akce snad už tolik nejezdíte? Vím, že jako senátor jste nemíval jediný víkend volný.
Ale jezdím, stále jsem zván na akce hasičů nebo Českého červeného kříže. Lidé mě pořád někam zvou a já mezi ně rád přijedu.
Takže vás po prohraných volbách opravdu nic nemrzelo?
Ale něco ano. Pociťoval jsem jako křivdu, že v některých obcích na Blatensku, kterým jsem se po povodních hodně věnoval, volby dopadly v můj neprospěch. Rozhodla ale města, ne obce. Že jsem prohrál v Písku, to bych pochopil, neboť protikandidát byl odsud, ale mrzí mě, že jsem prohrál ve Strakonicích, v Blatné a ve Vodňanech. Myslím, že jsem se všemi městy úzce spolupracoval ať už jako přednosta okresního úřadu, nebo jako senátor. Kdybych dostal hlasy, které v těchto třech městech dostal Krejča, tak jsem volby vyhrál, Písek by to nerozhodl. Pochopil bych, kdyby volby vyhrál Beneš, který je na Strakonicku také znám, ale proč Krejča, který se tady před volbami ani neukázal?
Zdá se, že v nich nešlo o osobnosti, ale o volební sliby.
Podle mých informací přišlo k volebním urnám i více důchodců, kteří mohli být ovlivněni příslibem zrušení třicetikorunových poplatků u lékaře. Nezabrala ani výzva strakonické místostarostky Ivany Říhové, že v případě mého nezvolení bude strakonický okres bez senátora a poslance jako jediný v republice. A přitom je důležité mít možnost prosazovat zájmy regionu ve vrcholné politice. Je to logické, košile je bližší než kabát. Politik cítí větší odpovědnost k regionu, ze kterého pochází, ve kterém žije a který dobře zná.
Ani senátní volební kampaň se nevedla v rukavičkách.
Osobně jsem v kampani nikoho nepodrážel, ani jsem proti nikomu neútočil, ale připouštím, že byla nenávistná. Byla úplně odlišná od té před pěti lety. V té loňské mně někdo vytrhal asi šest velkých billboardů a volební plakáty přelepil hanlivým článkem Brigity Janečkové. Byl otištěn v novinách a já v něm byl kritizován ještě jako přednosta okresního úřadu. Takto vedená kampaň mohla řadu voličů ovlivnit. Už nikdy nikam kandidovat nebudu, ale chtěl bych budoucím voličům a kandidátům vzkázat, aby se vrátili k principům slušné soutěživosti. Osobně jsem se vždy choval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Co si po všech zkušenostech s politikou myslíte o politice?
Myslet si, že život bude fungovat bez politiky, je iluze. Musí to však být politika založená na soutěživosti stran, určitě ne politika jedné strany, ta už tady kdysi byla. Prvorepublikový ministerský předseda Švehla řekl dodnes platná slova: Koalice bude vždycky a opozice taky. Je dobře, že jsou, ale když jde o národní zájmy, musí se umět dohovořit a společně problémy vyřešit. Ve sporu o vojenské mise by si je měla dnešní koalice s opozicí připomenout.
A co si myslíte o politicích?
Na komunální úrovni i v nejvyšších patrech politiky je dělím na slušné a ty druhé. Podle mého názoru není vůbec důležité, zda ten člověk je v té, nebo oné politické straně. Rozhodující je, jaké má charakterové vlastnosti, jak je odborně na výši a zda ctí dohody. V politice i v životě uznávám slušnost, určitou skromnost, otevřený přístup k lidem a oprávněnou kritiku.
Můžete jmenovat politiky, kterých si nejvíce vážíte?
V Senátu na rozdíl od sněmovny nefungovalo tolik partajnictví. A hlavně vystupování senátorů bylo velmi korektní – žádné úšklebky, napadání druhého, arogantní osočování. Ve sněmovně jsem byl několikrát projednávat zákony, ale vládla tam vždy nesrovnatelná atmosféra. Nechtěl bych být poslancem, protože bych se v tom prostředí necítil dobře. V Senátu jsem si vážil řady politiků napříč politickým spektrem. Velmi dobře jsem si rozuměl s předsedou Přemyslem Sobotkou, Petrem Pithartem, ale také s Karlem Schwarzenbergem a dalšími politiky. Bylo jich víc.
Je někdo, s kým byste jednat nemusel?
Existuje řada politiků, s nimiž bych jednat nemusel. Určitě se mně v poslední době nelíbí senátor Vladimír Dryml a poslanec David Rath.
Nedlouho po volbách jste přijal nabídku Hradu a stal se poradcem prezidenta republiky Václava Klause.
Ano, pro oblast venkova a zemědělství.
Nestalo se tak za váš důležitý hlas při prezidentské volbě?
Tak tomu samozřejmě není. Pan prezident zohlednil mé působení v senátním výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a já nabídku jeho prezidentské kanceláře po krátkém rozmyšlení přijal.
Znamená to, že budete často jezdit do Prahy?
Za normálních okolností dvakrát do měsíce na porady, které vede prezidentův tajemník Ladislav Jakl.
Kolik poradců má český prezident?
Pro Václava Klause pracuje vícečlenný tým stálých i externích poradců.
Svým způsobem stále pokračujete ve vysoké politice, ale jste nyní tak trochu mužem „v pozadí“. Můžete prozradit, jak se radí prezidentovi?
Jako externí poradce zasílám svá stanoviska převážně elektronickou poštou. Některá stanoviska také využívá prezidentská kancelář např. v odpovědích na dopisy, které lidé na prezidentskou kancelář zasílají. Poradci působí ve všech oblastech politického, hospodářského i kulturně společenského života. Připravit seriózní stanovisko vyžaduje čas a někdy též důkladnou komunikaci s kompetentními orgány či osobnostmi. Nejde o žádná slohová cvičení, ale o náročnou a odpovědnou práci. Po prvních zkušenostech musím říci, že to žádná oddechovka není.
Václavu Klausovi vadí Lisabonská smlouva stejně jako vám. V Senátu jste byl považován za jednoho z jejích největších odpůrců. Co vám na ní tolik vadí?
Po podrobném přečtení tohoto dokumentu jsem pocítil, že je v něm řada věcí v rozporu s našimi národními zájmy.
Podle rozhodnutí ústavního soudu tomu tak ale není.
Ústavní soud ale neposuzoval smlouvu v celém rozsahu, to považuji za chybu. Lisabonská smlouva nedoznala zase tolik změn oproti tak zvané evropské ústavě, kterou tehdy odmítly Francie i Holandsko. Věřím, že během našeho předsednictví v Evropské unii budeme mít šanci v ní některé věci změnit. Podle stávající Lisabonské smlouvy by se klidně mohlo stát, že náš parlament nebude mít o čem jednat, protože o tom již rozhodl Evropský parlament. To by pro nás mohlo mít neblahé hospodářské důsledky podobné těm, které vznikly při zásahu do výroby cukru u nás.
Vraťme se k regionální politice a ohlédněme se za některými významnými událostmi v okrese, na kterých jste se jako státní úředník nebo senátor podílel. Obchvat Vodňan, vybudování velkého sociálního ústavu v Mačkově a rekonstrukce dalšího sociálního ústavu v Oseku, vybudování nové interny včetně dialýzy ve strakonické nemocnici, okresního archivu, obnova území citelně postiženého ničivou povodní v roce 2002, rozhýbání R4, která jednou propojí Prahu s Bavorskem. Vždy jste významně podporoval dobrovolné hasiče, stal jste se pro ně dokonce „hasičským senátorem“. Inicioval jste státní vyznamenání katolickému knězi a bývalému politickému vězni Martinu Víchovi, kterému prezident republiky Václav Klaus v roce 2005 propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Podporoval jste činnost katovické nadace Paměti národa. Je něco, co pociťujete jako nesplacený dluh?
Překvapil jste mě, jaký máte přehled. Samozřejmě to ale není všechno. Podařilo se vykonat ještě mnoho dalších potřebných a užitečných věcí. Za to bych chtěl osobně poděkovat všem, kteří se se mnou na tom všem podíleli. Jsem za to samozřejmě rád a vděčen, a i když osobně nepociťuji nějaký nesplacený dluh, zůstává ve hře ještě mnoho potřebných akcí, které bude potřeba v příštích letech postupně uvádět v život. Ono prostě nikdy není vše hotovo.
Například přístavba kulturního domu ve Strakonicích a rekonstrukce staré budovy. Nezdá se vám, že tento projekt potkává podobný osud jako Kaplického národní knihovnu?
Přístavbu kulturního domu jsem podporoval a upřednostňoval před gigantickým projektem školy na Povážské, u kterého jsem se od počátku přikláněl ke skromnější podobě. Na téma nového strakonického divadla jsem jednal jak s ministrem financí Miroslavem Kalouskem, tak s ministrem kultury Václavem Jehličkou. Ještě jako senátor jsem řekl, že pokud budu znovu zvolen, budu za svou hlavní prioritu považovat vznik nového kulturního centra ve Strakonicích, které považuji za důstojnou protiváhu například písecké Sladovny. Samozřejmě, že podle svých možností budu tento projekt nadále podporovat. V době recese to bude problémovější, ale budu se snažit, aby nezůstal jen zbožným přáním.
Jste v kontaktu s novým senátorem za ČSSD Miroslavem Krejčou?
Během volební kampaně jsme se setkali pouze dvakrát, od té doby bohužel ne. Zatím jsem ho nepotkal ani na veřejných akcích hasičů a Českého červeného kříže, ale doufám, že se tak brzy stane.
Na začátku rozhovoru jste řekl, že neumíte stát stranou veřejného dění. Kromě toho, že pracujete jako poradce prezidenta, využíváte svých zkušeností ještě jinde?
Od poloviny letošního ledna spolupracuji se společností Corporin, v jejímž čele stojí právník Miroslav Vadlejch. Společnost se sídlem na Palackého náměstí ve Strakonicích chce pomáhat lidem a obcím a nabízí jim finanční, poradenské, realitní a zprostředkovatelské služby. Spolupracuji s ní, protože si myslím, že v ní pro senátní obvod mohu ještě něco udělat.
Narodil jste se v Třebohosticích a prožil v nich celý život. Jak se dnes podle vás žije na venkově dvacet let po sametové revoluci?
Před rokem 1989 bylo na Strakonicku čtyřicet devět obcí, teď jich je sto dvanáct. Malé obce se odtrhly od střediskových a v drtivé většině se v nich podařilo vykonat obrovský kus práce. Do obcí se vrátil spolkový život – aktivizovali se hasiči, sportovci, včelaři, chovatelé, ženské spolky a tak dále. Lidé se navracejí k tradicím, které byly utlumeny, mají k sobě blíž, dovedou se společně bavit. Novodobým fenoménem je například setkávání rodáků. Obce, zejména v tomto období, mají díky programům Evropské unie dobře našlápnuto. Nemalé finanční prostředky už dostaly, další budou přicházet. Toto období vyvrcholí v roce 2012, a to je také důvod, proč jsem za sebou nezavřel vrátka. Chci venkovu pomáhat dál, chci, aby zůstal místem, kde lidé budou chtít žít a kde budou moci i slušně podnikat.
Nechme už politiku politikou. Vašimi velkými koníčky jsou historie, sport, příroda a především hudba a zpěv. Sám výborně zpíváte a dokonce jste vloni vydal Písničky, které ani čas neodvál. . . Kdy vás napadlo sbírat lidové písničky?
Od útlého dětství jsem naslouchal písničkám svého dědečka a babičky, rodičů i venkovských zpěváků. Obdivoval jsem nejen jejich melodičnost, ale také obsah. Každá z těch písní měla nějaký děj, poutavý, přitažlivý, a já ty písničky ještě jako kluk začal zapisovat do sešitků. Postupně k nim přibývaly písně, které jsem slýchával na tanečních zábavách. Rád vzpomínám na oblíbené kapely pana Mrkvičky z Oseka, Karla Uhlíře z Katovic, Josefa Jůzka z Paračova a samozřejmě i Karla Polaty ze Sušice. Mnohokrát jsem se rozjel s motorkou a později i s autem do rodin písmáků, učitelů a venkovských muzikantů. Jezdil jsem nejen po rodném Strakonicku, ale také po Rožmitálsku, Sušicku, Vltavotýnsku a Soběslavsku. Zaznamenal jsem i řadu moravských písní, které se mi velmi líbí. Na cestách jsem poznal, že některé písničky se jinak zpívají na Plzeňsku a jinak na Soběslavsku. U některých zase existují jiné nebo další sloky. Lidová písnička pro venkovského člověka hodně znamená. Jeden muzikant z Podkrkonoší mi napsal, že něco tak originálního ještě nevyšlo a je prý obdivuhodné, že se mi podařilo dát dohromady kompletní texty. To podle něj už není jen jihočeská záležitost, ale celorepubliková.
Na zpěvníku jste spolupracoval s Ladislavem Romem. . .
Texty jsou jedna věc, noty druhá. Proto musím poděkovat dlouholetému učiteli hudby a známému kapelníkovi strakonické Nektarky panu Ladislavu Romovi, že přijal mou nabídku na spolupráci. Bez jeho doplnění notami by tento zpěvníček nesplnil své poslání.
Zpěvník vyšel ve dvoutisícovém nákladu, ale okamžitě se po něm zaprášilo. Chystáte další?
Za svůj život jsem nashromáždil více než pět set lidových písní, které bych chtěl postupně vydat. Nepůjde už jen o lidové písničky, ale také o skladby slavných muzikantů – například Františka Kmocha, Antonína Borovičky, Václava Bláhy, Karla Vacka, Jaromíra Vejvody, Karla Valdaufa, Karla Hašlera a dalších. Doufám, že se budou také líbit.
Petr Pučelík
