Je úterý 17. února, z oblohy padá bílá peřina, na chodnících a vozovkách je břečka - sluníčko a jaro v nedohlednu, zkrátka zaděláno tak akorát na slušnou "depku".

A aby toho nebylo dost, z kapsy zimníku mi vypadnou klíče od auta, což zjistím až po půl hodině. Pobíhám zmateně okolo plechového oře, hledám v prosoleném sněhu - marně, a přemýšlím, co dál.

Náhradní klíče daleko, ale policejní stanice opodál. Ve skrytu duše doufám, že existují ještě poctiví lidé. Příjemný policista už z dálky hlásí: " Tak Vy si určitě jdete pro ty klíče od auta."

Nevím, jak to poznal, zřejmě policejní rutina na základě mého výrazu v obličeji. Padá mi balvan z hrudníku, podepisuji protokol a dozvídám se jméno nálezce: Veronika Jánská ze Zahorčic u Lnář.

Veroniko, vřelé díky nejen za vrácení klíčů, ale hlavně za ten pocit, že mezi námi ještě v této nelehké době jsou poctiví a slušní mladí lidé. Věřte, že celý zbytek dne mi bylo moc příjemně u srdíčka a i ta únorová plískanice byla najednou docela fajn.

Veroniko, díky.

Jan Běhavý, Blatná