Výlet do pralesa na Borneu se pro učitelku změnil v boj o život

Loni v srpnu se učitelka angličtiny na Střední škole a Jazykové škole ve Volyni Jindra Bromová (48) na téměř týden ztratila v tropickém pralese na Borneu v části Kalimantan. Pět nocí a šest dnů strávila ve volné přírodě. Za celou dobu snědla jen dvě energetické tyčinky a pila vodu, kterou si nabírala mušlí. Spala v pláštěnce na listí nebo větvích, které si natrhala. Nevěděla kam jít, jak dát zprávu těm, kteří ji hledali. Věděla jen jedno – věřila, že ještě nepřišel její čas. I když duch pralesa s ní asi měl jiné plány . . .

Jak se může učitelka angličtiny z Volyně ztratit v pralese na druhém konci světa?

Přijela jsem na Borneo za svým synem, který tady rok pracoval jako dobrovolník ve stanici úzce související s pralesem. Její náplní je výzkum malajských medvědů. Stanice je ve vesnici, která se jmenuje Kilometr 23 a od 7. srpna do 7. září jsem tam učila angličtinu. Je tam po ní velká poptávka. Kromě dvou týdnů, které jsme měli určené na dovolenou, ale strávili jsme je hledáním a následnou rehabilitací.

Můžete popsat prales, ve kterém jste se ztratila?

Má přibližně sto kilometrů čtverečních. Přežil kolonizaci, nástup zemědělství a obrovský požár celého Kalimantanu v roce 1982 a 1983. Jde o původní tropický prales se všemi chráněnými druhy a podařilo se pro něj získat statut přísně chráněné přírodní rezervace.

To se v něm může procházet kdo chce a jak chce?

To určitě ne. Turistům není vstup povolen, ale vědci z Přírodovědné stanice v Českých Budějovicích zde mají jednu ze základen a s jejich pomocí lze i získat za úplatu povolení k fotografování v pralese. Já, jako dobrovolník, jsem měla vstup volný. Vše šlo poměrně hladce, ale pak jsem se nestihla vrátit včas. Druhý den jsem se pokusila vrátit po průsecích, které ale byly – jak se později ukázalo – ilegální, a tedy nebyly ani na mapě. Ztratila jsem se.

Ale před rozhovorem jste uvedla, že Kalimantan není žádná divočina . . .

Jenže požár v letech 1982 a 1983 řádil rok a půl a zničil skoro všechno. A protože je tam stoprocentní vlhkost a teplota minimálně 25 stupňů Celsia, tak vegetace narostla téměř neprostupně. Lidé tam nechodí do přírody, jen na zahrady a plantáže. Jenže to já nevěděla, a protože jsem zvyklá chodit hodně, netušila jsem, co mi hrozí.

Chápu, podívat se do pralesa bylo velké lákadlo . . .

Obrovské. Dostala jsem takovou čtverečkovanou mapu, na které jsou vyznačené průseky. Jenže sto kilometrů čtverečních pralesa nedokáže nikdo udržovat. Pokud jdete pralesem, značky a průseky fungují. Přijdete k bažině a zmizí. Narazíte na ratan (nebezpečné trnité křoví), které musíte obejít a už je zmatek. První dva dny jsem si to toulání parádně užívala a vždy jsem se vrátila v pohodě. Ale třetí den jsem přišla do tábora moc brzo. Ve dvě hodiny odpoledne jsem byla u cedule „Kemp 400 metrů“ a mně se vůbec nechtělo zpátky. Tu ceduli jsem měla před očima pak dalších pět dnů, protože se mi už nepodařilo se k ní vrátit. Ani za šest dní.

Během téhle chvilky?

Šla jsem dál a myslela jsem si, že se vrátím po jiné spojce. Jenže tahle cesta byla fakt zlá, já se tam tak nějak zatočila a kolem páté hodiny odpoledne jsem zjistila, že jdu jiným směrem, než jsem měla v plánu. Zpanikařila jsem, snažila se vrátit a to už se mi nepovedlo. V půl sedmé padla tma, jakou si nikdo tady neumíme představit, a já byla sama uprostřed pralesa.

Co jste udělala?

Vyšplhala jsem na kopec, kde bylo ještě trochu světla. Víte, prales je vlastně rezervace obehnaná plotem. Myslela jsem si, že kolem něj dojdu do bezpečí. Ale začaly strže, takže jsem dál jít nechtěla. Našla jsem si padlý suchý kmen, pod ním kůra, tam jsem chtěla přespat. Poslala jsem SMS, že se vrátím až ráno a doufala, že dojde. Bohužel jsem ale zaslechla generátor.

Bohužel? Spíše by se hodilo konečně, ne?

Vůbec ne. Řekla jsem si, že jsem blízko kempu, protože tam se večer spouští generátory kvůli nabití baterií a sušení fotoaparátů. Rychle jsem vyskočila a běžela po zvuku. Ale asi za hodinu mi došlo, že to musí být jiný, mnohem větší generátor. Rychle jsem se vrátila, ale za tu dobu se mi vybil mobil, takže jsem zůstala uprostřed divočiny v holínkách, pláštěnce, bez mobilu a s jednou energetickou tyčinkou.

Tak to už byl důvod k panice, že . . .

Budete se divit, ale ještě vůbec ne. Věděla jsem, kde jsem, měla jsem mapu, buzolu a docela slušnou fyzičku. Největším problémem bylo, že jsem měla holínky. Všude je tam plno krvežíznivých pijavic a i do holínek se dostanou poměrně lehce.

Takže jste první noc přežila . . .

Docela v pohodě. Probudila jsem se do nádherného rána a vydala se zpátky do tábora. Kdybych šla po svých stopách, dostala bych se bez problémů zpátky do kempu. Jenomže já se vydala do pralesa – abych se vyhnula strži. Říkala jsem si: Mám mapu, bude to v pohodě. Jenomže mi nedošlo, že je tam jiné značení. A nakonec jsem se ve čtyři hodiny odpoledne ocitla na tom samém místě co ráno a v nohou několik desítek kilometrů. Už jsem dál nemohla.

Co jste za ty dva dny jedla?

Dvě müsli tyčinky.

Nic víc?

Nebylo co. Sice to je rezervace pro malajské medvědy, kteří se živí ovocem, ale v tomto období žádné nebylo a medvědi se musejí spokojit jen s mravenci. A já mravence jíst nechtěla. Jenomže v okamžiku, kdy se ztratíte v takových místech, jako já, cítíte všechno, jenom ne hlad. Navíc zkoušet jíst něco co neznáte, by se nemuselo vyplatit.

Od tohoto okamžiku vás čekalo několik dnů a nocí v pralese. Hrozilo vám například akutní nebezpečí od zvířat?

Jediným nebezpečím jsou jedovaté kobry. Hadi jsou ale mou zálibou, takže vím, jak se chovat. Kromě toho tam žije spousta opic, je tam leopard, malajští medvědi, divoká prasata, jeleni. Ale nic mi v podstatě nehrozilo, všechna zvířata právě včetně kober jsou velmi plachá.

Takže jste nic nezažila?

To ne. Viděla jsem vodního hada, jak chytil a sežral žábu. Ale bylo to velmi nepříjemné – hrozně naříkala. Zato skoro čtvrthodina v těsné blízkosti vyder se třemi mláďaty, to bylo nezapomenutelné. A opice. V budoucím životě bych chtěla být gibonem, jen si tak ležérně jednou rukou sáhnout po větvi, hup, a letět dál . . .

Co osobní hygiena v takových podmínkách?

Hrůza. O čištění zubů se vůbec nedá mluvit a ostatní s vypětím sil. Nejhorší to bylo s nohama. Pořád mokro v holínkách a mokré ponožky. Místo nohou jsem měla nějakou beztvarou hmotu se shnilými nehty. Naprosto šílené. Ale nejhorší je psychika. Veškerou sílu jsem dala do jedné myšlenky – někam dojít. A nepodařilo se mi to. Denně jsem chodila deset, dvanáct hodin. A marně.

To jste nikoho nepotkala, nenarazila jste na nějaký ukazatel?

Dala jsem se od rezervace stezkou dolů v domnění, že jdu do vesnice. Dole jsem potkala nějaké mladé lidi, ale než jsem se stačila nadechnout, byli pryč. Pak jsem zjistila proč. Byli to ilegální těžaři, kteří se mě lekli a nikomu nedali zprávu. Smůla byla, že jsem narazila na stezky a průseky, ale právě těchto těžařů. Všechno končilo v bažině nebo u řeky, protože jinudy se dřevo přepravovat nedá.

Kdy přišla krize?

Čtvrtý den. To jsem pochopila, že se nevrátím ani do rezervace v pralese, kde by mě mohl někdo najít, protože tam už po mně pátralo hodně lidí. V těch bažinách a divoké přírodě jsem neměla šanci. Dokonce jsem slyšela i motorovou pilu, kterou spustili kvůli mně, ale nedostala bych se k ní, ani kdybych měla mačetu.

Prý máte zážitek s putujícími mravenci.

Pátý den jsem se prodrala po zvířecích stezkách k řece. Řekla jsem si, že u ní počkám. Lehla jsem na listí a usnula jsem. A večer mě vzbudil takový divný pocit – jako když se to listí hýbe. Všechno mě hrozně pálilo. Došlo mi, že jsem v proudu putujících ohnivých mravenců. Kdybych tam zůstala, zbyla by ze mne jen kostra.

Jak dlouho jste zůstala na tomhle místě?

Když jsem si uvědomila, že u té řeky sedím 24 hodin a za celou dobu nikdo nepřišel a nic jsem neslyšela, rozhodla jsem se. Věděla jsem, jak řeka vypadá a že takových sedmnáct kilometrů po proudu je Balikpapan, velké přístavní město. Vsadila jsem všechno na jednu kartu – pověsila věci na strom a skočila do řeky. Plavala jsem s proudem odlivu, a říkala si, jak to bude vypadat v té zátoce. Mohl tam být silný proud do moře. Asi po deseti minutách jsem potkala rybáře.

Takže nakonec happy end . . .

Ale kdepak. Tihle lidé se hrozně bojí duchů pralesa a já měla obrovský strach, že utečou. Kouzelníci tam mají velký vliv a podle nich jsem byla celou dobu v zajetí ducha pralesa.

Bez urážky. Tohle myslíte vážně?

Úplně vážně. Slyšela jsem neuvěřitelné příběhy. Je pravda, že kouzelníci celou dobu věděli, kde jsem. Jenže jak jsem byla stále v pohybu, tak o dva dny zpátky. A řekli, že mě šestý den najdou, ale nebudou to záchranáři.

To ale jako důkaz nestačí.

Celou dobu mě hledalo asi 150 lidí a dost blízko. Ale já je neslyšela. Nikdo po mně nenašel stopu. Kouzelníci mi pak vysvětlili, že duch pralesa si mě tam chtěl nechat a z jeho kouzla jsem se dostala až v okamžiku, kdy jsem skočila do řeky. Prý si mě tam nalákal, aby upozornil na ilegální těžbu dřeva a stavbu silnice.

Vzdala jste to někdy za těch šest dnů?

Ani na minutu.