Chodí bez berlí. Ne daleko. Trochu kostrbatě, pravá noha mu dělá problémy a jako by mu stále nepatřila. Ale chodí. Když vám podá pravou ruku, hodně se snaží, aby to bylo podle pravidel a i v té neposlušné a zesláblé ruce je cítit stisk.

Dvaadvacetiletý Jakub Štěrbík z Čejetic, kterého zákeřná rána nožem do krku, vedená rukou strakonického skina v sobotu 10. května po druhé hodině ranní, měla odsoudit ke zbytku života na lůžku, se vrací do normálního života.

„Ty první dny byly hrozné. Nikdo nevěděl, co se mnou bude, nikdo mi nedokázal nic říct,“ vzpomínal v pátek Jakub. Víkend trávil doma v Čejeticích. Rodiče ho přivezli, aby společně oslavili jeho svátek. Dnes mu začíná další etapa života v rehabilitačním centru v Kladrubech.

Po zahradě se pohyboval v kolečkovém křesle. Pohublý, poněkud nejistý, ale odhodlaný porvat se s tím nespravedlivým osudem až do konce. Do toho úspěšného konce.

Stačil okamžik, aby se osudy několika lidí propojily. Nadějný nohejbalista a táta malého syna málem ochrnul, oba skini jsou ve vazbě a hrozí jim mnoho let ve vězení, rodiče se upínají k naději, že jejich syn bude zase zdravý.

„Je velmi silný. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že to nedokáže,“ vzpomínala jeho matka Jitka Štěrbíková. Na období, které prožívala, nikdy nezapomene. „Střídaly se naděje s bezmocností, vztek se zoufalstvím. Strašně Jakuba za to, co dokázal a co vydržel, obdivuji.“

V sobotu 10. května kolem půl třetí ráno bodl jeden z dvojice skinů Jakuba Štěrbíka (22) do krku útočným nožem. Stalo se to na prostranství pod restaurací Hvězda ve Strakonicích. Skini hajlovali a vykřikovali fašistická a rasistická hesla, kvůli čemuž je zraněný okřikl. Lékaři se shodli na tom, že rána byla vedena cíleně.

Někdy se ptám: Ten kluk, co mě bodl. Myslí na to někdy?

Když v sobotu 10. května kolem půl třetí ráno jeden z dvojice hajlujících strakonických skinů bodl Jakuba Štěrbíka (22) z Čejetic ve Strakonicích do krku, moc lidí nevěřilo, že ještě bude chodit. Jakub po zákeřné ráně zezadu ochrnul po celém těle. A to jen proto, že je okřikl, aby nehajlovali a nekřičeli fašistická hesla. Ale naštěstí je všechno jinak – 76 dnů po události, na svůj svátek 25. července, doma, na zahradě rodinného domku předvedl, co znamená vůle. Po našem rozhovoru, ve kterém měl jen jednu podmínku: „Prosím tě, nechci fotku, nefoť mě,“ se zvedl z invalidního vozíku a doprovodil mne k brance.

Jak se, Jakube, nyní cítíš?

Je to lepší. Po všech stránkách. Po fyzické asi nejvíc.

Když by ses dneska ohlédl zpátky za celým tím smutným obdobím – od té nešťastné rány až po okamžik, kdy sedíme u vás na zahradě a natáčíme tento rozhovor. Jak bys o něm mluvil? Jaké se v tobě vlastně odehrávají emoce?

Různé. Těžko to nějak upřesnit. Nejhorší byl začátek a doba na spinálce v Brně. To bylo hodně bolestivé. I po psychické stránce. Nevěděl jsem, jak to bude s chozením. V Brně mě poprvé postavili do chodítka, takže jsem se začal těšit do Kladrub. Věděl jsem, že se tady nakládá. Jsem tam dva měsíce a je to docela fuška, ale to mi nevadí.

Je vidět, že se to vyplácí.

Nejde o nějakou dřinu nebo fyzický zápřah. Prostě musím dělat. Zhubnul jsem 15 kilo. Ale tomu se při takových úrazech nikdo neubrání. Takových lidí je tam plno.

Vzpomínáš si na první pocity po bodnutí? Kdy ti začalo docházet, co se vlastně stalo?

Po převozu ze Strakonic do Českých Budějovic. Ptal jsem se doktora, co bude dál, že hraji nohejbal a tak podobně. Nic mi neřekl, ale chápu to – sami nic nevěděli. Jediné, co mi slíbili, že odstraní ten otok po bodnutí a pak se uvidí.

O tvém případu lidé stále mluví. Kdyby ses znovu octnul v okamžiku, kdy ses rozhodl okřiknout dva hajlující skiny. Udělal bys to?

Na to se mě ptalo už hodně lidí a odpovídám stejně – při vědomí toho, co se stane, asi ne. Tam šlo o to, že se stala špatná, zákeřná věc.

Dalo se ale očekávat, že když narazíš na lidi takového smyšlení, že to nemusí skončit jen rvačkou.

To jistě, jenomže nikdo z nás tří, co jsme u toho byli, tohle nečekal. Neměl jsem ani sebemenší tušení, že bych mohl dostat nožem do zad.
Kdyby si alespoň ten kluk vzal nůž a šel na mě, tak třeba uteču, nebo se budu snažit mu ho vyrazit, vzít. Ale on stál vedle mne a už jsme nic nedělali. Dokonce jsem v ten okamžik už ani nic neříkal. A najednou jsem padl na zem.

Co k tomu člověku, který ti to udělal, cítíš? Zášť, nenávist . . .

Vůbec nic, nebo spíš se tomu nedá říct nenávist. Od té doby jsem nad ním přemýšlel tak pětkrát. Co asi dělá ve vazbě, jestli nad tím, co udělal, přemýšlí. Co se mu asi honí hlavou – jestli ho třeba štve, že udělal takovou věc.

Kdy jsi začal cítit, že se to lepší?

Když se to stalo, tak jsem se nemohl hýbat celý. To trvalo v Budějovicích a ještě několik dnů v Brně. Potom začala být lepší levá strana, ale i tak jsem nemohl vzít do ruky mobil ani ovladač. Ale začalo se to lepšit a pak už bylo jasné, že levá strana bude dobrá. Ale také to, že pravá strana na tom bude hůř.

Sledoval jsi mediální verze svého příběhu?

Určitě. V diskusích jsem třeba četl, že jsem je vyprovokoval, že jsem si nejdřív sundal bundu, že jsem se prát chtěl. Panebože, já v té bundě měl svoje osobní věci a věděl jsem, že se prát budu. Ti kluci říkali: „Tak poď.“ Bylo to na rvačku.

Že dojde na pěsti . . .

Přesně. A taky došlo. Pěstí jsem dostal a taky dal. A mrzí mne, že tomu druhému, který mě nebodl. Ale to už je teď jedno.

V jakém stavu jsi odjížděl z Brna do Kladrub?

Sám jsem jezdil na vozíku bez nášlapných pedálů, trošku jsem hýbal nohou. Že bych sám chodil, to ani omylem. V chodítku a ještě mě drželi. Ale každý den byly náznaky, že se to lepší. V Kladrubech jsem řekl, že všechno zmáknu sám, takže první den mě sprchovali a jinak už nic. I když jsem se na vozíku naučil tak den před tím, tvrdil jsem, že na něm umím. Nechtěl jsem, aby se mnou měli zbytečnou práci. Teď už zvládám i sprchu, jen si nedokážu zavázat tkaničky u bot.

Jak dlouho ještě budeš v Kladrubech? A jaké to tam je?

Je to na pět měsíců, takže ještě tři. Kladruby jsou o tom, že jestli chceš na sobě makat, máš šanci. Nikdo tě k ničemu nenutí. Ale když to začneš flákat, jedeš pryč. Je to zařízení pro ty, kteří chtějí být zdraví. Každý je tam sám za sebe.

Jak si troufneš chodit bez berlí?

Když přijedu domu, tak chodím třeba po pokoji a tak podobně. Ale moc nechci. Jde o to, že když to začnu flákat, tak přes tu pravou nohu přepadám. Tělo by si to zapamatovalo a už by to tak zůstalo. Když mám ráno cvičení, tak mám francouzské berle. A chodíme. A pak třeba po dvou týdnech na vizitě měří, kolik ujdu za 12 minut. Poprvé to bylo asi 90 metrů a předminulý týden už 240 metrů. Základ je naučit se s těmi holemi a musím si hlídat nohu.

Co říkají lékaři?

Že to jde dobře a že málokdy to jde takhle rychle dopředu. Teď už jen zbývá doufat, že se to nezastaví.

A co bude po Kladrubech?

Nevím, zvykl jsem si raději neplánovat. Nemá to cenu. Chtěl jsem předělávat byt, měl rozjednaný nohejbal, jet s přítelkyní na dovolenou. K čemu to je . . .

„Moc bych chtěl poděkovat všem, kteří mi pomohli. Ať jsou to mí kamarádi, židovská obec, město Strakonice, rodina. A nebo jen těm, kteří na mě mysleli.“ Jakub Štěrbík