Dětské centrum

Dětské centrum Jihočeského kraje je jediným zařízením svého druhu v celých jižních Čechách. Navazuje na činnost krizového centra v Českých Budějovicích a poskytuje pomoc a služby dětem, matkám a rodinám v tíživé sociální situaci.

Od založení v prosinci roku 2005 už prošlo zařízením 90 dětí. „Čtyřiadvacet se nám podařilo dát do adopce, sedm do pěstounské péče, dvacet pět dětí se vrátilo zpět do své biologické rodiny a tři byly vráceny k příbuzným,“ uvedla Dana Vlášková z dětského centra.

Podle údajů centra musely být jen tři děti přesunuty do dalšího zařízení. Čtyři přijaté děti musely být převezeny na Slovensko, protože neměly české občanství.

Centrum mělo původně poskytovat péči kojencům a dětem do tří let.

„Ukázalo se však, že v některých případech je nutno umístit v našem zařízení i starší děti, například pokud jde o sourozence. Díky tomu jsme získali v roce 2006 statut zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Na přechodnou dobu tak můžeme poskytnout pomoc i starším.

Co se týká adopcí, mají v dětském centru samé pozitivní zkušenosti. „Všechny byly v pořádku, nikdy se nám nestalo, že by se nám dítě vrátilo zpět,“ dodala ředitelka. Za jak dlouhou dobu se dítě k novým rodičům dostane, je různé. Záleží na požadavcích.

„Pokud chtějí rodiče malé, zdravé dítě a ještě například holčičku, musejí počítat s tím, že bude doba čekání delší, než když budou trochu shovívavější,“ vysvětlila Dana Vlášková.

V zařízení zatím měli děti nejdéle kolem jednoho roku. Nejstaršímu, které se jim povedlo umístit do pěstounské péče, bylo dvanáct let.

Dětský domov

Rozhodně méně dětí odchází k náhradním rodičům z dětského domova. Adopce se totiž týká hlavně mladších dětí. „Za posledních dvanáct let se nám podařilo dát do adopce dvě děti a do pěstounské péče tři,“ uvedl ředitel domova Jiří Pán.

Největší problém je podle něho učinit dítě právně volné, aby mohlo být k takovému procesu nabídnuto. „Biologičtí rodiče musejí dát k adopci nebo pěstounské péči souhlas,“ zdůrazňuje.

Náhradní rodiče mohou děti získat v případě, že o ně ti biologičtí neprojevili půl roku zájem a nezkontaktovali je. „Měli jsme do pěstounské péče připraveny tři děti. Rodiče je nenavštěvovali ani se jim neozvali. Než se ale vyřídila veškerá potřebná dokumentace, což trvá asi rok, bylo po všem, rodiče děti kontaktovali,“ postěžoval si ředitel na pomalý postup úřadů. Přitom veškerý zájem biologického rodiče většinou spočívá jen v telefonickém rozhovoru jednou za několik měsíců.

Adopce je složitý proces. Tak to má být

Adopce – většina lidí si pod tímto slovem představí spoustu zdlouhavého papírování, vyřizování a kontrol ze strany sociálních pracovníků.

Jedenatřicetiletá maminka ze Strakonic, která adoptovala dnes už čtyřletého chlapečka, se domívá, že je to tak správné. „Myslím si, že pokud někdo není schopen vyplnit pár dotazníků, tak to asi s adopcí ani nemyslí vážně. Je dobře, že manželé musejí překonat nějaké překážky. V porovnání s dobrou výchovou dětí je celý proces adopce jen procházka růžovým sadem,“ říká z vlastní zkušenosti.

Setkání

Na syna s manželem čekali asi patnáct měsíců. „Dodnes ale nezapomenu na ten telefonát, kdy nám bylo sděleno, že jsme byli s manželem vybráni pro tříměsíčního chlapečka. Nezapomenu ani na okamžik, kdy jsem ho poprvé viděla v kojeneckém ústavu a kdy ho můj manžel poprvé choval v náručí. Byl to okamžik, který nám stejně jako všem čerstvým rodičům změnil život,“ říká žena.

Během 12 dnů tak rodina musela doma připravit vše na příchod svého nového člena. Pomáhali všichni, kamarádky, maminky, tchyně . . .

Vydržet

„Vše jsme ale zvládli a dnes máme doma skvělého kluka, kterého bychom za nic na světe nedali. Ani jednou se mi nestalo, že by mě někdo kvůli adopci odsoudil,“ poznamenala mladá maminka. Dodává, že i když měli v rodině odpůrce adopce, nenechali se s manželem ovlivnit. „Bylo to jen a jen naše rozhodnutí. Dnes se zmíněný odpůrce v našem malém vidí a za nic by ho nevyměnil,“ říká.

První krok

A co bylo na adopci nejdůležitější? „Asi to byl vlastně ten první krok. Rozhodnout se, že chceme adoptovat děťátko. Potom už není nic těžkého. Když jsme se definitivně rozhodli, zašli jsme na sociální úřad, kde se nás ujala skvělá sociální pracovnice a vysvětlila nám, jak to bude pokračovat, a vše, co musíme absolvovat. Jako je vyplňování dotazníků, psaní životopisů, zdravotní prohlídky, návštěva sociální pracovnice u nás v bytě, psychologické testy a předadopční kurz,“ dodala žena.