Jezuitovi bylo líto zpustlých vinic, vypálených vesnic, v duchu si představoval, co by zde mohlo žít a pracovat přičinlivých oveček katolické církve.
Když po bitvě na Bílé hoře přibyl do Čech, předsevzal si, že bude všechny ty zdejší kacíře obracet na víru pravou především laskavým slovem, že nikoho nezatratí a nebude mu vyhrožovat plameny pekelnými. Jenže se po Čechách a po Moravě setkával spíše s nedůvěřivými berany než s pokornými ovečkami žíznícími po víře pravé a návratu do náruče katolické církve. Jako hluboce oddaný příslušník Tovaryšstva Ježíšova z toho nezatrpknul. Věděl, že všechno chce svůj čas. Dříve či později jeho kázání dopadnou na úrodnou půdu, jednou jeho setba přinese plody. Ale válka, která trvala už bezmála patnáctý rok, nebyla vhodným časem k misijní činnosti. Cožpak mu mohli důvěřovat, když jel krajem s osmi po zuby ozbrojenými husary, na jejichž kolegy neměli zdejší lidé příliš dobré vzpomínky?

Na druhou stranu bylo třeba přiznat, že nyní sem přijížděl s poněkud jiným posláním. Však také znatelně postoupil ve své kněžské kariéře. Už se nemusel zdržovat umazanými sedláčky, sám císař si ho vybral jako svého zpovědníka a dával mu nahlédnout do nejzazších koutů své nepříliš složité habsburské duše. Ferdinand II. byl ztělesněná zbožnost a každé příkoří, kterého se vědomě dopouštěl, v něm vyvolávalo upřímný pocit viny. Ale cožpak se mohl vyhnout tvrdosti v době války, cožpak mohl být smířlivý v časech, kdy se habsburský trůn povážlivě kymácel? Však mu také otec Diego dával rozhřešení. Vzdělaný jezuita tak bezděčně přebíral do svých rukou moc nad celou říší a císař jeho radám a pokynům s díky neslouchal. Ovšem Habsburk nebyl jen nadmíru zbožný, ale také umíněný a paličatý. Často býval ochoten naslouchat především tomu, kdo se mu více vlichotil do přízně. A tak se stávalo, že takový Martinic nebo Šlik či Trauttmansdorff měli nakonec u dvora větší slovo než on, moudrý a rozšafný páter de Quiroga. Snášel to s trpělivým úsměvem, protože věděl, že jeho poslání je dlouhodobé, z jeho setby vzejdou plody ne zítra, ale za rok, či spíše za desetiletí.

Právě teď vycítil, že císař přestává důvěřovat generalissimu Valdštejnovi. Více než jeho chvále raději naslouchal kritickým poznámkám na jeho adresu. Ferdinand nesnášel vévodovu pýchu, jeho bohatství, jeho samolibost. Popravy šestnácti důstojníků za zběhnutí z bitvy u Lützenu byly pro císaře důkazem, že překročil svoje pravomoci. Cožpak může Valdštejn dát popravit rovnou šestnáct urozených mužů? Kdyby to byli obyčejní vojáci, budiž, s těmi ať si nakládá, jak je mu libo, ale šlechtici? Ti se přece zodpovídají jen jemu, císaři! Už jednou Ferdinand odvolal Valdštejna z funkce nejvyššího velitele, ale po těžkých vojenských porážkách ho musel povolat zpět. A frýdlantský vévoda toho zjevně zneužívá!

Otec Diego se marně snažil císaři jeho názory vyvrátit. Proti Martinicovi, Šlikovi a Trauttmansdroffovi byl v menšině. Ferdinand neslyšel na jeho tvrzení, že bez Valdštejna by se říše zhroutila. „Buď on nebo já,“ svěřil se jezuitovi v jedné slabé chvíli. Od tohoto okamžiku de Quiroga věděl, že má-li si zachovat vliv na císaře, musí hrát na obě strany. Být pro Valdštejna a zároveň proti němu. Proto nakonec rád splnil císařovu žádost a vydal se do Čech za vévodou. Právě v jeho blízkosti pozná, zda je stále ještě nepostradatelným Habsburkovým služebníkem, nebo za už slouží především sám sobě, své slávě, své moci, svému bohatství a v neposlední řade své pýše, která, jak kněz dobře věděl, je od ďábla a zpravidla páchne sírou. A císaři tím dá na vědomí, že je jeho nejoddanějším služebníkem a habsburskému trůnu je oddán jako jen málokdo.

Hlavní rynek ve Znojmě, kdysi výstavném královském městě, byl jako vymetený. Uprostřed si několik vojáků rozdělalo oheň a přihazovali do plamenů rozlámaný nábytek, který přitáhli kdoví odkud. Když uviděli černý kočár, zpozorněli a vyčkávali, kdo z něho vystoupí. Ale černě oděný kněz je nijak neupoutal. Otec Diego, který tu už kdysi v tomto moravském městě byl, s lítostí pozoroval, jak zdejší domy, nyní zčásti opuštěné, zpustly. Jen vysoká radniční věž s hodinami připomínala staré dobré časy.

„Zeptej se, jestli se u nich můžeme ubytovat,“ poručil jezuita kapitánovi husarů a poslal ho do hostince, jehož název prozrazovalo domovní znamení v podobě pozlaceného vinného hroznu.

Kapitán byl za chvíli zpátky. „Jestli vám, otče Diego, nevadí štěnice a blechy, rádi nás přijmou.“

Kněz štítivě pokrčil nosem. „Myslím, že dám raději přednost zdejšímu klášteru premonstrátů,“ povzdechl si smutně. „Zeptejte se někoho, jak se k němu dostaneme,“ dodal ke kapitánovi.