„Ty podělaný vlašský oficíre, aby tě čert spral!“ zvolal kdosi z nich a rozeběhli se proti němu. Piccolomini se postavil těsně ke zdi, aby měl chráněná záda, rozkročil se a pevněji sevřel kord v ruce. Před prvním útokem vedeným právě klackem uskočil a když jeho protivník ztratil cíl a tím pádem i na okamžik rovnováhu, švihl po něm kordem. Ozvalo se pronikavé zaječení, které nabudilo zbylé čtyři útočníky. Vrhli se na Piccolominiho, ale ten je, v boji necvičené civily snadno odrážel. Zápas byl sice jednostranný, generál měl od počátku navzdory výrazné přesile svých protivníků navrch, ale jak běžel čas, pivem mírně znavenému italskému šlechtici ubývaly síly. Dva z malostranských měšťanů sice zřejmě zranil, alespoň tak soudil podle jejich bolestivých výkřiků, ale nijak tím neumenšil jejich odhodlání. Ottavio se opíral zády o zeď, občas uhnul před ostrými hroty vidí a bil kolem sebe v marné snaze některého z protivníků vážněji zasáhnout. Navíc se bál, aby mu na zmrazcích neuklouzly nohy.
Křik, který bojující strany vyluzovaly, však zároveň přivábil pozornost ostatních obyvatel Ostruhové ulice a Piccolomini měl za chvíli proti sobě ne pouze pět ale asi zhruba deset bojovníků. Pravda, jen někteří byli vyzbrojeni kordy, jenže když se k nim přidali i malostranští biřici s halapartnami, začala být situace pro Ottavia vážná. Přece tady před hospodou nepadne! To by byla nanejvýš hanebná smrt. Toto vědomí ho rozzuřilo tak, že učinil prudký výpad na jednoho zvláště dotěrného protivníka a zasáhl ho hrotem kordu přímo doprostřed hrudi. Zasažený upustil svou zbraň a bezvládně se skácel na zem.
Jeho druhy to poněkud vyplašilo a začali před Piccolominim ustupovat. „Co když je to ale léčka,“ prolétlo generálovi hlavou. Co když ho chtějí odlákat od stěny domu a pak napadnou zezadu? Halapartnou by ho snadno probodli. Přesto se odhodlal a zaútočil na dalšího z bojovníků. Rázem však bylo kolem něj plno. Měšťané ho doslova obsypali jako hejno dotěrných much a Ottavio se teď musel bránit na všechny strany.
„Hrrr Valdštejn!“ ozvalo se náhle od Malostranského tržiště a ozval se dupot mnoha jezdeckých bot.
Piccolominimu zaplesalo srdce radostí. Podle křiku poznal, že sem běží jeho muži. Do útočících měšťanů rázem jako když střelí. Klubko, které se ještě malou chviličkou motalo kolem Itala, zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a na zemi zůstalo ležet jen mrtvé tělo jedno z nich.
„Generále, to je neopatrnost!“ Začal hned lamentovat ještě zadýchaný rytmistr Vít Pachta, který na místo doběhl jako první. „Jak to, že chodíte do hospody bez doprovodu? Víte, že je to nebezpečné!“
„Však bych se s nimi snadno vypořádal sám,“ usmál se Piccolomini.
„No, nevím, nejsem si tím jist,“ oponoval mu další z důstojníků kapitán Adolf Schopper.
„Dobrá pánové,“ uklidňoval své druhy Ottavio, zatímco zasouval svůj kord zpátky do pochvy, „přijímám vaše výtky a slibuji, že příště vás všechny beru na pivo sebou!“
„Sláva! Vivat generál Piccolomini!“ ozvalo se Ostruhovou ulicí.
„Co s tou mrtvolou?“ zajímal se Vít Pachta a ukázal na zabitého měšťana.
„Však si ho odnesou do márnice, až budeme pryč. Zatím se civilové bojí vystrčit nos!“ Poznamenal kdosi.
„Ale co s načatým večerem, páni důstojníci?“ otázal se Piccolomini, jemuž se zjevně ulevilo. „Ke Kocourovi se vracet nebudu, ale zvu vás do Saského dvora!“
„Sláva! To je nápad!“ ozvalo se z hloučku vojáků a všichni vyrazili přes prázdné Malostranské tržiště ke známému hostinci. Všude bylo ticho, jen zpoza některých vrat tu a tam vyhlížel některý z místních řemeslníků. „Prokletí oficíři,“ tiše zahartusil, ale bál se vystrčit třeba jen nos. Rozkurážené Valdštejnovy důstojníky nebylo radno potkat.
„Hej, přines víno! Nejlépe rýnské nebo uherské, máš ho?“ zvolal Piccolomini na zrzavou číšnici, sotva usedli kolem stolu v hostinci Saský dvůr.
„Jestli to pánům důstojníkům nevadí, máme jen mělnické,“ nabídla zrzka.
„Dobrá,“ shovívavě odpověděl generál. „Zatím přines džbán vychlazeného bílého. Nebude moc kyselé? A přisedni k nám, ať nemusíme koukat jenom ty naše vousaté ksichty.“
„Jen jestli mě nebudete svádět k nemravnostem,“ ušklíbla se číšnice.
„My a nemravnosti?“ podivil se rytmistr Pachta. „Vždyť ani nevíme, co to je.“
Kolem stolu se rozlehl bujarý řehot.
„Co jste, pánové, říkali na včerejší exekuci?“ položil Piccolomini otázku, která ho už celý den trápila.
„Co by!“ ušklíbl se jeden z důstojníků. „Byli to zběhové a zrádci. Na to je přece jediný trest! Hlava dolů!“
„Ale byli to také naši kamarádi, spolubojovníci,“ namítl Ottavio.
„Podívejte, generále, vy jste u Lützenu málem skapal. Stejně tak vévoda, pod nímž ti proklatí Švédové zabili koně a ještě ho zranili na noze. A tihle? Dostali strach, sotva uviděli krev! To se vojákům stávat nesmí,“ kapitán Schopper.