Povedlo se všechno bezvadně, pašík visel v kůlně, vařil se ovárek a zapíjelo pivo, vystřídané nápoji „silnějšími“. Ký div, že se Brynda pozdržel a vypravil se domů hodně po jedenácté. Tma byla, že by ji krájet mohl, ale nebál se. Čeho také? Pořádní lidé už dávno spí a na ty ostatní měl dlouhý řeznický nůž zastrčený v holínce.

Minul stará „boží muka“ na kraji vesnice a došel až na vrchol stoupání k mnichovskému háji. Tam u starého kříže stojícího u silnice se zarazil. Ze tmy se vyloupl neznámý chlap v podivných šatech a ještě podivnějším klobouku, černý jako cikán, a přidal se k milému Bryndovi. Slovo nepromluvil, jen očima blýskal a držel s ním krok. Brynda se snažil neznámého mlčícího průvodce zbavit. Zastavil se a v ten ráz zastavil i cizinec. Přidal do kroku a okamžitě zrychlil krok i nevítaný společník. Dělej co dělej, chlapa ne a ne se zbavit. Jde a jde a mlčí…

Co s ním?

Brynda nebyl strašpytel, ale volno mu nebylo. Přemýšlel, co dělat.

„Jsi–li lupič a cítíš u mne peníze, vytáhnu nůž z boty a děj se vůle páně,“ říkal si v duchu. Tak spolu šli, podivná dvojice, až došli k polní cestě, která kdysi odbočovala vlevo do Krt a od níž se oddělovala cestička vedoucí na „Šibence“.

Zde se neznámý na okamžik zastavil, zčistajasna se zasmál a pravou rukou si sáhl na hrdlo, jako by se chtěl škrtit. Potom beze slova odbočil k „Šibencům“ a ztratil se ve tmě jako duch. Jen kroky ještě chvíli doznívaly.

Tohle řezníkem otřáslo. Přidal do kroku a nepovolil, dokud nedošel na městečko. Tam si teprve vydechl a volně došel domů. Nikdy nezjistil, kdo byl onen nezvaný průvodce a co hledal o půlnoci na „Šibencích.“.

KAREL KUNCIPÁL
EDUARD KOLÁŘ