Prezident dvorské válečné komory si nervózně poposedl. Na rozdíl od de Quirogy nevěděl, že podobné otázky z úst císaře přečasto neznamenají vůbec nic. Bývaly jen a pouze výrazem jeho rozpaků a neznalostí. Přesto se je panovník naučil klást natolik důvtipně, že jimi dotazovaného mátl. Snadno v něm vyvolával dojem, že má na danou věc názor dávno hotový a jen dotyčného zkouší, zda zastává názor stejný nebo alespoň podobný.

„Nesnaží se náš milý Valdštejn tou krvavou exekucí něco zastřít? Nepřišly k vašim rukám nějaké žádosti o milost?“

Šlik měl sto chutí odpovědět, že případné žádosti o milost byly jistě spíše adresovány Valdštejnovi nebo císaři. Frýdlantský vévoda, sám u Lützenu zraněn, býval znám svou zatvrzelostí a neústupností, kdežto žádosti o milost adresované na císařskou kancelář zase spíše skončily někde na stole jeho úředníků a k němu samému se nedostaly. Kolikrát by maršálek sám těm bezvýznamným zato nadutým a pyšným byrokratům císařské kanceláře raději zakroutil krkem, ale Ferdinand z nepochopitelných důvodů držel nad tou prohnanou, línou a zkorumpovanou cháskou ochranou ruku. V jeho očích mu splývala v jedno s císařskými poddanými, protože s těmi prostými lidmi mimo svůj dvůr prostě nepřišel do styku. A pak, jeho ješitnosti lichotilo jejich pochlebování a poklonkování. Zřejmě mezi odsouzenými k smrti nebyl žádný významnější šlechtic, aby jeho příbuzní dokázali proniknout se svými žádostmi až ke sluchu samotného císaře.

Mazaný Šlik však postřehl, že Ferdinand nadhodil, zda prý Valdštejn nechtěl odstrašující exekucí něco zastřít, a právě takové podezření bylo vítanou vodou na jeho mlýn.

„Při vší úctě ke generalissimovi si troufnu tvrdit, že jeho vojenské úspěchy by mohly být mnohem výraznější.“

„U Lüztenu přece padl švédský král,“ připomněl de Quiroga.

„Ale generalissimus přesto zatroubil k ústupu,“ namítl Šlik.

„Prý už byla tma a postavení našich vojsk nejisté,“ připomněl páter.

„Což také může být výmluva,“ triumfoval prezident dvorské válečné komory, kterého zlobilo, že se mu kněz plete do vojenských záležitostí.

Císař zatím jedl drobnými sousty a zvědavě oba sledoval svýma chladnýma šedomodrýma očima.

„Zaslechl jsem, snad to říkal pan rada Martinic, že náš milý Valdštejn si spíše než vojska hledí výstavby Jičína a svého pražského paláce,“ nadhodil po chvíli ticha Ferdinand II.

„Pýcha ho posedla,“ vybuchl naplno Šlik, který všechno vsadil na jednu kartu a přestal si brát servítky. „Zbohatl nejprve výhodným sňatkem, konfiskacemi majetku buřičů a také šizením měny.“

„To jsou neprokázaná obvinění, milý Šliku,“ prohodil tiše císař. „Nezapomínejte, že Valdštejn platí armádu ze svého. Naši císařskou kasu nestojí ani tolar, což jistě víte.“

„Však je císařská kasa prázdná,“ ušklíbl se de Quiroga.

„Já jsem toho názoru, že by bylo třeba si na Valdštejnovo bohatství pořádně posvítit.“ Maršálek si tentokrát nenechal vzít vítr z plachet. Chtěl doslova za každou cenu v císařovi vzbudit pochybnosti o frýdlantském vévodovi. A podivný zdroj jeho bohatství byl jistě tou nejvhodnější příležitostí.“

Poslechněte, otče Diego,“ obrátil se teď císař na svého zpovědníka. „Vy jistě máte své lidi všude.“

De Quirogovi se Habsburkova narážka na jezuitské agenty příliš nelíbila, nicméně nemohl mu do očí tvrdit, že o nich nic neví a že od nich žádné informace nemá. Místo odpovědi se proto na panovníka zpytavě podíval a čekal, co z něho vypadne.

„Před časem se kolem našeho milého Valdštejna motali divní lidé, kteří prý měli spojení na uprchlé kacíře, ba přímo na švédského krále.“

„Jako vrchní velitel zřejmě občas musel jednat s nepřítelem, aby předešel ztrátám v císařském vojsku. To bych mu neměl až tak za zlé,“ namítl jezuita vyhýbavě.

„Jenže k těm jednáním prý došlo v době, když mým rozhodnutím byl dočasně zbaven velení,“ připomněl císař.

„Já jsem vždycky tvrdil, že Valdštejn je schopen zradit Vaše Veličenstvo,“ vyrukoval Šlik.

„Ne tak zhurta, pane maršálku,“ brzdil ho císař a oči mu spokojeně zasvítily. „Máte důkazy?“

„Muselo by se hledat,“ povzdechl si prezident dvorské válečné komory. „A to jaksi…“

„Já to nechci po vás, Šliku, ale otec Diego bude v tomto ohledu jistě zkušenější a objektivnější. Vím o dobrém vztahu, který k našemu milému Valdštejnovi chováte, takže když použijete svých kontaktů…“ Císař nedopověděl, uchopil stříbrný zvonek a zazvonil s ním, aby přivolal číšníka. Když se služebník ukázal ve dveřích salónu, přikázal mu: „Přines nám víno, červené uherské!“

Šlik se zatetelil radostí. Však už měl v ústech pořádně vyprahlo. Zato de Quiroga se zakabonil a sklopil hlavu. „Ještě dnes pošlu list pražským bratřím ke svatému Klimentovi,“ řekl po chvíli zamyšleně.

„Možná by to, otče Diego, chtělo větší aktivitu,“ namítl císař.

„Jistě máte, Veličenstvo, na mysli jaksi osobní a hlavně diskrétní účast.“

„Čtete mi myšlenky, otče Diego.“

„Cesty jsou teď v zimě neschůdné, ale s příchodem jara se osobně vydám do Čech.“

„Výtečně, otče Diego. Tak jsem si to představoval,“ usmál se spokojeně císař. Pak pozvedl svou naplněnou číši a zvolal: „Na další válečné úspěchy našeho milého generalissima Albrechta z Valdštejna!“

„Prosit!“ vykřikl Šlik.

„Bůh žehnej!“ dodal jezuita.