Na housle hraješ odmalička. Jak jsi se k hudbě dostala? A proč právě housle?
Hudební nadání jsem zdědila po taťkovi a vůbec vlastně po celé větvi Kočích. K hudbě mě směřovali oba rodiče, ale víc určitě taťka. Sám byl klarinetista a učitel hudby, takže jsem hodně času trávila v hudebce, kde jsem byla muzikou obklopena pořád. A taky díky němu jsem přišla do lidové muziky, protože on sám ji miloval. Proč právě housle, to ani sama nevím. Housle mě asi hned zaujaly, protože jsem prý jako malá hrávala „na vařečky“. Jednu jsem si dala pod bradu a druhou jsem měla místo smyčce a už jsem „vyhrávala“ a vyzpěvovala. Tak rodiče zřejmě usoudili, že housle budou to pravé.

Po smrti paní učitelky Jany Lukešové a tvého táty, který byl výborný muzikant a ředitel volyňské ZUŠ, vznikl ve Volyni nadační fond. Mohla bys o něm něco říci? Taky se v něm angažuješ?
Je to „Nadační fond Jany Lukešové a Eduarda Kočího při ZUŠ ve Volyni“. Účelem tohoto projektu je podporovat nadané děti či studenty ZUŠ Volyně v jejich uměleckém vzdělávání, dále poskytovat žákům odměny za mimořádné výkony při reprezentaci školy a finanční prostředky na podporu popularizace hudby a výtvarného umění. Předsedkyní NF je moje mamka. NF pořádá pravidelně dvakrát do roka nadační koncerty různě žánrově zaměřené. Na několika koncertech jsem se jako účinkující také podílela.

Po absolvování Pražské konzervatoře jsi začala studovat AMU. Letošní školní rok trávíš poměrně daleko – v německém Freiburgu. Proč?
Ve Freiburgu jsem právě ukončila roční studijní stáž ERASMUS. Erasmus je vlastně studijní program založený na spolupráci mezi evropskými vysokými školami a umožňuje mladým lidem za poměrně výhodných podmínek studovat v zahraničí. Byla to určitě výborná zkušenost. Kromě toho, že jsem se tam hodně naučila a měla jsem možnost za ten rok trochu nakouknout „jak se dělá hudba“ zase v jiném koutě Evropy, poznala jsem tam také spoustu studentů z celého světa, např. z Austrálie a Asie. Je to velmi zajímavé dovědět se něco o jejich zemi a kultuře. A taky si člověk samozřejmě zlepší cizí řeči.

Pohybuješ se v různých hudebních žánrech. Které tě nejvíc oslovují?
Vlastně se pohybuju mezi dvěma základními směry – klasickou hudbou a folklórem. Jsou to hodně odlišné žánry, baví mě oba, ale každý trochu jinak. Teď sama přemýšlím nad tím, jak bych ten rozdíl vysvětlila. Klasickou hudbu vnímám jako něco, co člověka velmi duchovně obohacuje. K té hudbě si člověk musí hledat velmi osobní vztah, musí o ní hodně přemýšlet, co ta hudba říká. Není to vždycky úplně jednoduché a dá to práci. Zatímco u folkloru přemýšlet nemusím. To je věc, která vychází spontánně přímo ze mě a obohacuje mne zase úplně jiným způsobem. Dává mi strašně moc energie a radosti. V lidové muzice je jakási živelnost, která člověka hodně nabíjí a povzbuzuje. Asi bych to shrnula tak, že klasika je do určité míry záležitostí filosofickou a dají se skrz ni řešit třeba těžké životní otázky. Folklór je hodně temperamentní a vyjadřuje absolutní lidskou přirozenost. Řekla bych možná, že je takový bezproblémový, což je pro mě hodně důležité, člověk se u něj může uvolnit.

Jak se díváš na vztah klasická hudba – mladí lidé. Je možné nějak mladou generaci tímto typem hudby zaujmout?
Myslím, že problém je v tom, že mladí lidé mají o klasice trochu zkreslené představy. Protože i klasika má svým způsobem množství žánrů, které nejsou vždy jen „vážné“. I klasika může být veselá, vtipná a velmi temperamentní. Já sama některým kusům říkám „dobový big beat“, protože jako se lidé baví dnes, tak se bavili třeba i před 300 lety. I tehdy se skládala dobová „popmusic“ za účelem bavit se. Ale nejen tato hudba může být třeba stravitelnější pro posluchače, kteří řekněme nejsou zvyklí poslouchat klasiku.
Když už jsem mluvila o folklóru, mezi klasickou hudbou a folklórem je velké propojení, protože právě folklór se stal velkým inspiračním zdrojem v období romantismu a hlavně po něm. Např. pro Janáčka či pro Bartóka byl zájem o folklór naprosto neodmyslitelnou součástí jejich tvorby. Existuje velké množství skladeb, které, myslím, by mohly být pro mladé lidi velmi atraktivní a zajímavé. Jen o nich nevědí, nemají příležitost se s nimi setkat. Ale věřte mi, že spousta koncertů klasické hudby může být řečeno moderním jazykem fakt pořádný odvaz a zážitek a vůbec ne „nuda u symfonie ve fraku“. Dnešní mladou generaci by mohli na klasické koncerty „přitáhnout“ také ansámbly a mladí interpreti, kteří jsou jim věkově blíže.

Řadu let hraješ v Pošumavské dudácké muzice, působila jsi také v lidové muzice při volyňské ZUŠ. Jakou má podle tebe folklór v dnešní době úlohu? Vidíš nějaká úskalí v současné interpretaci lidových písní?
Myslím, že folklór má v každé době stejnou úlohu – je to směr, který každému národu, nebo etniku propůjčuje svoji osobitost, specifičnost, určuje identitu. V dnešním globalizovaném světě bychom se od tohoto asi měli odrazit a o lidové tradice se zajímat mnohem více a snažit se je maximálně udržovat stále živé. Co se týče způsobu interpretace lidové písně v Čechách, i ten se v posledních cca 60 letech značně posunul a bohužel do určité míry odklonil od původní tradice a stal se trošku podbízivý širokým masám publika. Myslím, že zrovna v lidové muzice bychom se měli více zajímat o historické prameny a z nich při vlastní interpretaci vyjít. K dispozici máme notové prameny z 19. století i zvukové snímky z let 1909 – 1929. Mám však pocit, že dnešním východiskem je jakýsi obecně platný mustr, který byl zaveden v 50. letech minulého století a postupně šířen masmédii. Na tento styl si většina folklórních souborů zvykla, ale bohužel je tento styl mnohdy v rozporu s původní autentickou tradicí.

Co by podle tebe mohlo obohatit hudební život ve Strakonicích?
Přiznám se, že ve strakonickém hudebním a kulturním životě se neorientuji úplně přesně. Jednak jsem nyní byla vlastně celý rok pryč, ale i když jsem doma, přes týden bývám v Praze ve škole a do Strakonic za kulturou jsem se až tak často nedostala. Ale asi v každém městě by měl být hudební život různorodý a pestrý, aby si každý posluchač mohl vybrat podle svého vkusu. Klíčem k úspěchu jsou určitě kvalitní interpreti či kapely, bez ohledu na žánr, který přinášejí. Určitě by ve Strakonicích, jakožto ve „folklórním“ městě, neměla chybět produkce folklórní a připadá mi, že by bylo fajn, kdyby tam probíhaly nějaké lidové akce častěji, než třeba MDF jednou za dva roky. Např. folklórní workshopy, lidové bály, či pravidelná setkání lidových muzikantů.

Jaké máš plány do budoucna?
V první řadě asi dokončit školu. Pokud složím v září přijímací zkoušky do magistra na HAMU, zbývají mi potom dva roky studia. Nevím ještě úplně přesně, čím bych se chtěla živit, zřejmě to bude asi několik věcí dohromady, ale pravděpodobně vše bude spojeno s hudbou a kulturou. Moc mě baví komorní hudba. Ve škole jsme založili smyčcové kvarteto, se kterým se o prázdninách chystáme do Rakouska na kurzy a během podzimu bychom měli nahrávat CD. Do budoucna se chci nadále věnovat folklórním činnostem. V tomto duchu jsem zaměřila i moji bakalářskou práci na AMU, dále plánuji pořádání folklórních workshopů ve Strakonicích. Při těchto aktivitách spolupracuji s Tomášem Spurným. První muzikantskou dílnu plánujeme ve spolupráci se ZUŠ Strakonice na konci letošního září. Kromě všech hudebních a folklórních aktivit bych si taky moc přála podívat se do nějakých cizích dalekých krajů.


Kristýna Kočová předává štafetu výtvarnici Kláře Kolářové z Krušlova, která studuje restaurování výtvarných děl.