A přece!
Věřte nebo nevěřte, ale babička Vitěkovic z Katovic č. 60 málem byla takové mše svědkem. Poslyšte, co o tom vypravovala babička Vlkovic z č. 4.
Jako každý rok i letos chystala se na poslední mši za zemřelé, kterou sloužil pan farář ve svátek „dušiček“ časně ráno. Aby snad nezaspala, šla si raději lehnout večer o něco dříve. Jenže staří lidé mívají spaní lehké, a tak se babička probudila už po jedenácté hodině v noci. Možná, že jí přetrhl spaní i měsíc, který zářil na obloze jako vyleštěný talíř a svítil jí do světničky tak, že se babičce zdálo, že už svítá.

Honem se vybabrala z peřin a rychle se oblékala, aby se neomeškala. Jen jí bylo divné, že ve stavení je všude ticho.

„Že ti naši mladí zaspali,“ pomyslela si, „to vysedávají dlouho do noci a pak nevědí, kdy vstát. Nebo že by už odešli a mě nechtěli budit?“

Poplašena touto možností dlouho se nepárala, oblekla si krátký kožíšek do pasu, do ruky nebeklíč a vyšla na městečko. Světlo jako po ránu, nikde ani človíčka, ale v nedalekém kostele už září všechna okna a ozývá se zvuk varhan.

Babička pospíchala, co staré nohy dovolily. Přece jen zaspala a přijde poslední. Jen aby bylo v lavicích ještě místo.

Vešla do kostela a udiveně stanula ve dveřích. Kostel prázdný. Svíce na oltáři svítí, varhany znějí, ale nikde nikdo.

„Tak přece jen nejdu poslední, ale první. To on si kostelník něco chystá v sakristii a pan učitel zkouší varhany. No, domů už nepůjdu, sednu si a počkám.“

Usadila se v lavici pod kazatelnou, zachrula se do kožíšku a rozevřela nebeklíč. Chvilku si v něm říkala, ale pak se jí začaly oči klížit a stará hlava poklimbávat.

Najednou cítí, jak jí někdo klepe na rameno. Otevřela oči a co vidí? Před ní stojí její kmotra, která už je dávno pod zemí.

„Proboha, kmotřičko, to jste vy? Kde jste se tu vzala?“ blekotá vyděšená stařena, ale mrtvá kmotra jí třese a přikazuje:

„Holka nešťastná, co tu děláš? Za chvíli začne půlnoční dušičková mše. Což nevíš, že nikdo živý na ni nesmí? Rychle jdi pryč, nebo s tebou bude zle!“
Cloumá stařenou, strká ji za ramena ven tak divoce, až jí strhla kožíšek.

Sotva se babička celá omámená octla před kostelem, odbila půlnoc, dveře se s třeskotem zavřely a v kostele se naráz strhl divoký jekot, jako když smečka psů vyje.

Babička už nečekala. Co jí staré nohy dovolily, šourala se domů. Tam padla udýchaná na postel, ale oka už nezamhouřila. Až do rána se modlila za všechno mrtvé příbuzenstvo, za kmotřičku, která ji zachránila, i za spásu své duše.

Když se ráno vzbudili mladí, vyprávěla jim všechno, co prožila, a tu si vzpomněla na kožíšek. Všichni se vypravili do kostela, a když přišli ke kazatelně, užasle se zastavili. V mihotavé září svic spatřili na zemi kožíšek roztrhaný na kusy!

KAREL KUNCIPÁL
EDUARD KOLÁŘ