Nenásledovala jsi mnoho jiných a po studiích jsi zůstala v Katovicích, jaký vztah máš k tomuto městečku a k regionu?
Katovice a vůbec náš kraj mám moc ráda. Narodila jsem se tu, vyrůstala tu, mám tu příbuzné, kamarády, přátele. Obdivuji zdejší krajinu, rázovitost vesniček i místní tradice. I když jsem studovala v Praze, nikdy jsem tam nechtěla zůstat a těšila jsem se, že se po studiích zase vrátím zpátky domů.

Je Strakonicko zajímavé z tvého pohledu etnografa?
Určitě. Strakonicko bylo v minulosti součástí Prácheňského kraje. Přestože je někdy náš region ve stínu známých národopisných oblastí, jako například Chodska či Blat, je tu spousta zajímavých věcí. Jednak se tu udržuje řada starobylých tradic a zvyků, jednak se objevují a vyvíjí také tradice nové.

Jsi v Katovicích poměrně aktivní. Angažuješ se v občanském sdružení BEZ o.s., co je cílem tohoto sdružení? Mají taková občanská sdružení v dnešní době smysl?
S kamarády pracujeme v občanském sdružení BEZ, které existuje od roku 2006. Naším hlavním cílem je obohatit společenský a kulturní život v Katovicích, takže během roku organizujeme různé akce pro rodiny s dětmi, dále přednášky, koncerty a podobně.
Zároveň je BEZ o.s. spoluorganizátorem ceny Křesadlo pro dobrovolníka roku. Musím ale zdůraznit, že bez pomoci dobrovolníků z řad mládeže i dospělých bychom většinu z našich programů vůbec nemohli uskutečnit. Za to jim patří velký dík.
Naše aktivity také podporuje městys Katovice a výborná spolupráce je s římskokatolickou farností i dalšími subjekty.

Začala jsi podnikat v neobvyklém oboru - národopisu. Mají lidé o tradice zájem? O co nejvíce?
Ano, o lidové tradice je poměrně velký zájem. Před nástupem na mateřskou dovolenou jsem působila v Pošumavské dudácké muzice, a tak vím, že lidem se líbí hudba, zpěv, tanec. Mladší generace někdy lidovou kulturou pohrdá, ale často je to tím, že ji blíže nepozná. Když si pak „na vlastní kůži“ mohou mladí v tomto oboru něco zajímavého vyzkoušet, něco prožít, jejich vztah k folklóru se rychle mění.
Loni jsem právě pro děti, mládež, ale i dospělé začala dělat národopisné pořady a překvapilo mě, jak děti málo ví o lidových zvycích a tradicích. Myslím, že je to pochopitelné. Daleko častěji přijdou do styku s moderními technologiemi, technikou či počítači, než s lidovou kulturou. Právě o tyto pořady je dost zájem.
Letos jsem nabídku rozšířila ještě o některé řemeslné kurzy a s kamarádkou o hudebně taneční seminář, kde si zájemci mohou vyzkoušet některé základní lidové tance. Před několika týdny jsem zprovoznila internetový obchod zaměřený na lidové tradice a na tvoření s dětmi. Jaký o to bude zájem, zatím říci nemohu, je to příliš krátký čas.

Je možné se v tomto oboru uživit?
Před tím, než jsem šla na mateřskou dovolenou, jsem pracovala jako etnografka v Muzeu středního Pootaví ve Strakonicích, takže jsem se národopisem živila. Vzhledem k tomu, že se v současnosti starám o čtyři malé děti, rozhodně nemám tolik času věnovat se národopisu na plný úvazek. Za to, že se jím mohu zabývat alespoň částečně, vděčím své rodině, která mi pomáhá. Svoje podnikání kromě přivýdělku beru hlavně jako možnost být v kontaktu s oborem, který je mým povoláním a zároveň i velkou zálibou.

Když by se někdo chtěl dozvědět o tvých aktivitách více, kam se má obrátit?
Vytvořila jsem si webové stránky, takže pokud by to někoho zajímalo, může se mrknout na www.tradicednes.cz.

Hraješ na dudy, je o tento nástroj zájem i mezi nejmladší generací?
Ano, je. Stačí se podívat, kolik mladých dudáků a dudaček na Strakonicku působí. Sama jsem se k dudám dostala díky panu učiteli Vojtěchu Hrubému, který zavedl výuku dud na tehdejší strakonické LŠU. Mě naučil nejen na tento nástroj hrát, ale taky mít rád lidovou muziku a vůbec folklór. Byl to právě on, kdo mě zásadním způsobem nasměroval. Po panu učiteli Hrubém se začal o dudácký dorost ve strakonické hudební škole starat pan učitel Šabek, který vychoval řadu dnešních šikovných mladých dudáků.
O dudách se někdy říká, že je to nástroj čertovský, jindy andělský. Rozhodně je to nástroj kouzelný, kterým mohou dudáci přinášet lidem radost a potěšení.

Myslíš, že se bude dudácká tradice na Strakonicku rozvíjet i v 21. století?
Věřím a zároveň doufám, že ano. Strakonice mají svou dlouholetou dudáckou tradici, na níž se dá stavět. Postarala se o ni řada lidí. Nelze tu jmenovat všechny, tak alespoň pár jmen: Josef a Jaroslav Formánkové, tři generace dudáků Malkovských, Josef Slavíček, Jan Matásek a další.
V poválečné éře pak Josef Režný, který stál u zrodu Prácheňského souboru či mezinárodních dudáckých festivalů a zároveň se věnoval také tolik záslužné činnosti sběratelské, kterou zúročil v řadě svých publikací. Obrovskou práci odvádí už řadu let Sylva Němejcová s Jaroslavem Baštou, kteří se obětavě a soustavně věnují folklorní práci s dětmi v Prácheňáčku. Na pokračování dudácké tradice mají velkou zásluhu také sóloví dudáci a vedoucí i členové hned několika strakonických dudáckých muzik. Strakoničtí muzikanti se uplatňují i za hranicemi regionu, jmenujme například jejich působení v píseckém folklorním souboru Písečan, budějovickém Furiantu a dalších.
Strakonice mají obrovskou výhodu, že se tu dudy již několik desetiletí vyučují na zdejší ZUŠ. A díky dudáckému dorostu tu vedle těch tradičních vznikají i nová folklorní uskupení, kterým opravdu velmi fandím. Myslím, že právě v mladých muzikantech je příslib pokračování dudácké tradice.

Irena Novotná vybrala do pokračování Štafety houslistku Kristýnu Kočovou z Volyně.