Víme, že naopak jsou děti, a není jich málo, kterým škola k srdci nepřirostla a které jsou nešťastné, když musí sedět ve školní lavici. Človíček nedospělý, nezkušený, často s falešnou představou o svém místě v rodině a ve společnosti, se často mylně domnívá, že se učit nemusí, však ono to nějak dopadne, proč by si lámal hlavu s tím, co je nebo bude, na to je ještě dost času. Učit se? Dnes ne, raději poběžím za kamarády, snad zítra, pozítří, za týden se začnu učit. Mládí většinou na domluvy nedbá, výtky a dobře míněná slova a rady odmítá. Jsou však jistě i čestné výjimky, kdy školák je bez problémů a rodiče z něho mají radost. A jsou zase i takoví, kteří mají z vyučování nepřekonatelnou hrůzu a strach, které nemohou ani s pomocí rodičů, učitelů a vychovatelů překonat. Mají ke školní kázni a učení vysloveně odpor, který se může stupňovat až do té míry, že jsou psychicky narušeni.

V jedné obci na začátku dvacátých let vedla starší dívka za ruku svého malého bratra – prvňáčka do školy. On do školy jít nechtěl, měl s panem řídícím už svůj neblahý zážitek. Když potkali na cestě řídícího učitele, hošík se zděšením a hrůzou v očích se sestře vytrhl a rozběhl se domů. Řídící však ani na okamžik nezaváhal. Dohonil chlapce a začal ho řezat svou holí hlava nehlava. V tom dítěti pocit křivdy dlouho, dlouho zůstal. Ale školu vyšel, vyučil se řemeslu a byl z něho dobrý řemeslník a dobrý člověk. Na přespřísného pana řídícího však celý život často vzpomínal – nikdy však v dobrém.

Škoda, že případ z jedné malé vesnice na Strakonicku, který vám chceme povědět, tak dobře neskončil.

Jirkovi bylo už bez tří měsíců patnáct let. Učil se u obchodníka Karla Zdráhala ve Strakonicích. Učil se od útlého mládí nerad. Nikdy se mu ráno nechtělo vstávat, do Strakonic musel chodit pěšky. Byl by snad prospal celý ten nešťastný den 18. dubna 1928, kdyby ho jeho matka nevzbudila: „Jirko, vstávej, už je čas!“

„Ale mami, já nikam nepůjdu, zůstanu doma, já mám strach, bojím se,“ dal se do pláče Jirka.

„Z čeho máš strach a čeho se bojíš?“

Jirka neřekl; jen mlčky popotahoval a utíral si rukávem zaslzené oči. Na naléhání matky přece jen vstal, nasnídal se i oblékl, ale pak znovu s pláčem prohlásil: „Já do Strakonic do učení nepůjdu!“

Jirkův otec, který téhož dne měl cestu do Strakonic, řekl přísně: „To přece nejde. Ty do učení jít musíš a taky půjdeš!“

Chlapec však poslechnout nechtěl a tak ho otec uchopil za límec kabátu a vedl před sebou z domu ke Strakonicím. Chlapec se bránil. Na cestě se potom otci v jednom okamžiku vytrhl a utíkal zpátky k domovu. Otec se pustil za ním, ale když viděl, že syn utíká mimo dům, obrátil se, odevzdaně si vzdychl a pokračoval v cestě do Strakonic sám.

Kolem 9. hodiny toho dne vyšla Jirkova matka na zahrádku za stavením, kde spatřila syna.

„Co je s tebou? Co nám to děláš? Proč jsi nešel do učení?“, domlouvala mu. Jirka jí neodpověděl, jen se smutně podíval, odešel ze zahrádky a zamířil do polí. Matka pokrčila rameny a odešla do světnice za prací. Kolem 10. hodiny se šla znovu podívat na zahrádku na zasetou zeleninu a při zpáteční cestě vedoucí proti záchodu, u něhož nebyly žádné dveře, uviděla svého syna – visel na provaze. Odřízla ho ihned a vyvlékla ze smyčky provazu. Pokoušela se ho probudit k životu. Marně. Ani lidem přivolaným ze sousedství se to nepodařilo. Jeden ze sousedů ihned odjel na motocyklu do Strakonic k MUDr. Rudolfu Deimlovi, praktickému lékaři, který přijel autem. Dr. Deiml prohlédl hocha a konstatoval smrt oběšením. Chlapec měl kolem krku silně znatelnou rýhu od provazu. Zemřel následkem zlomení vazu. Lékař neshledal na oběšeném žádné známky násilí.

Vrchní četnický strážmistr Povolný ze strakonické četnické stanice č. 16 napsal do hlášení Okresnímu soudu ve Strakonicích, že příčinu, proč se chlapec oběsil, nebylo možno přesně zjistit. Nešťastní rodiče vypověděli, že Jirka již jako dítě, kdy začal chodit do školy, často nechtěl vstávat a plakal, nikdy však si nestěžoval na nějaké bolesti. Oba rodiče s pláčem poznamenali, že chlapec byl pravděpodobně trochu duševně zatížen.

Vyšlo také najevo, že Jirka dostal od svého otce asi před třemi týdny 25 Kč, jimiž měl zaplatit účet u krejčího Josefa Dvořáka ve Strakonicích za zhotovení kalhot. Chlapec však účet nezaplatil a protože u něho nebyly žádné peníze nalezeny, pravděpodobně peníze utratil nebo ztratil – strach z rodičů pak mohl být jednou z příčin jeho sebevraždy. Jiný sebevražedný motiv nebyl zjištěn.

Vyšetřování případu bylo se souhlasem Státního zastupitelství v Písku dne 25. dubna 1928 zastaveno.

Líto je člověku nešťastného chlapce, líto je i jeho nešťastných rodičů. Dalo se chlapcově sebevraždě zabránit? Nezdá se nám, že by s ním jeho rodiče nejednali vlídně a citlivě. Jaké deprese ovládaly jeho myšlení a jednání? Jaké vlivy na něho působily v učení?

Na tyto otázky je zřejmě těžké odpovědět. Ani my jednoznačnou odpověď neznáme.

KAREL A VĚRA KUNCIPÁLOVI