Pan Jakub (28) měl svému spolupodnájemníkovi (25) v podnapilosti po rozepři hrozit s kuchyňským nožem v ruce, že kdyby ho tak dlouho neznal, zabil by ho, a jestli ho nenechá na pokoji, že ho bodne. Tak alespoň děj popsal později Okresní soud v Č. Budějovicích. Takto Jakub vyhrožoval i po příjezdu hlídky.

Obviněný v přípravném řízení řekl, že byl opilý, vyčítal si, že v automatech prohrál všechno, asi 5200 korun, a neměl na nájem. V afektu došlo ke konfliktu se spolubydlícím. Vyhrožování prý ale vážně nemyslel. Při rozhodování o vazbě uvedl, že nůž měl jen proto, aby to, co říká, mělo váhu. I při roz〜hodování o trvání vazebních důvodů hovořil o naštvá〜ní z prohry peněz na nájem a výbušnějším sporu se spolu〜bydlícím pod vlivem alkoholu.
U hlavního líčení výpověď zásadně změnil. Řekl, že se v přípravném řízení přiznal „z hlouposti“, scéna v bytě prý byla ve skutečnosti divadlem. V situaci, kdy neměl na nájem, navrhl spolubydlícímu, aby zavolal policii k předstíranému ohrožení a on se tak dostal do vězení, pod střechu, když nemá kam jít . . .
Vyhrožování popsali jako svědkové další sousedi v bytě i policisté, podle nichž obviněný i po jejich příjezdu hrozil spolubydlícímu zabitím teď nebo jindy. O žádné hraní podle nich nešlo, poškozený byl zjevně vystrašený.

Okresní soud diametrálně změněné obhajobě pana Jakuba neuvěřil. Vzal v úvahu mj. předchozí odsouzení obžalovaného za šíření poplašné zprávy o bombě na nádraží k dvanácti měsícům, posudek znalců, že u obviněného jde o nezralou osobnost s primitivním způsobem jednání, jehož důsledky si neuvědomuje, a uložil mu za nebezpečné vyhrožování čtrnáct měsíců nepodmíněně.

Pan Jakub se odvolal s opakováním, že se žalovaného skutku nedopustil, že si chtěl v těžké situaci jen zajistit bydlení na státní útraty.
Jeho obhájce JUDr. Josef Šírek před krajským soudem rozvinul verzi svého mandanta, že se pokusil výplatu rozmnožit na automatech, aby měl na nájem a dluhy z předchozí trestné činnosti, a samozřejmě prohrál. Ve velice tíživé situaci si nevěděl jiné rady, než se domluvit na divadle se spolubydlícím. Ten zrovna čekal návrat družky z porodnice, v pokoji s nimi bydlel i strýc, a to bylo s dítětem nemožné. S odchodem obviněného by se pokoj uvolnil . . .

„Tak se dohodli na simulaci trestné činnosti,“ hovořil obhájce. K nahranému vyhrožování pak prý došlo až s příjezdem policie.

Pokud obviněný setrvával na „přiznání“ ke skutku po celé přípravné řízení, bylo to prý proto, že byl poučen, že se nejedná o vinu, ale jen o vazbu, a „jako laik se rozhodl říci pravdu až soudu“.

Dr. Šírek mj. akcentoval i výpověď svědkyně, majitelky onoho bytu, že se jí poškozený měl přiznat, že vyhrožování bylo divadlem. Ten ale pak po upozornění na hrozbu sankce za křivou vypověď prý vzhledem k tomu, že byl v podmínce za loupež, nakonec prohlásil, že platí jeho výpověď z přípravného řízení.

Krajský soud poté částečně změnil rozhodnutí o trestu pro pana Davida. Jeho vinu nebezpečným vyhrožováním měl za prokázanou, obhajobě „divadélkem“ také neuvěřil.

Odvolací senát ale výrazněji přihlédl k tomu, že obžalovaný dosud nebyl trestán za násilnou trestnou činnost, a dobu odnětí svobody mu zkrátil o půl roku, na osm měsíců nepodmíněně do věznice s dozorem.

Protože se panu Davidovi započítává i dosavadních sedm měsíců vazby, brzy by se tedy mohl dostat ven.

V té souvislosti mu předseda senátu doporučil, aby se ve vlastním zájmu nad sebou zamyslel a vyhledal pomoc psychiatra a příslušné léčení. Pan David je totiž podle soudu nastaven tak, že neovládá sám sebe, a bez odborné pomoci hrozí, že jeho jednání v budoucnu by mohlo přinést fatální následek . . .
Proti rozhodnutí není řádných opravných prostředků.