Devětasedmdesátiletý kardinál Miloslav Vlk působil v letech 1991 až 2010 jako 35. arcibiskup pražský a primas český. Volného času neměl nikdy nazbyt a nemá ho ani dnes, ale cítí se šťastným. Před několika dny navštívil gymnázia ve Strakonicích, Vodňanech a Písku, kde besedoval se studenty.

Jak trávíte důchod?
Tak, že se učím. Ale trochu trpím kvůli své povaze.

Kvůli své povaze?
Jako optimista si myslím, že všechno zvládnu a dokážu. Někdy si zkrátka naprogramuji tolik věcí, že je sotva stíhám.

Ono se říká, že v důchodu má člověk víc práce.
Něco na tom asi je.

Jaký to je pocit, když kardinál odchází do důchodu?
V pětasedmdesáti jsem v souladu s církevním právem podal demisi, ale musel počkat ještě další tři roky, než mi bylo vyhověno. Přesto, když byla přijata, jsem pocítil, že mi všechno padá z rukou, že ztrácím, že jsem se dostal na okraj. Byl jsem překvapen, nakolik je člověk spojen s tím, co dělá. Nemyslím s mocí, ta mě tolik nevzrušovala. Ale je důležité, aby člověk přijal každou novou pozici.

Zažil jste v životě mnoho ztrát?
Byl jsem sekretářem, ale komunisté mě zlikvidovali a byl jsem poslán do šumavských hvozdů. Po šestnácti měsících jsem byl z krásné farnosti Lažiště vyhozen a poslán do Rožmitálu. Po sedmi letech jsem ztratil možnost veřejně působit jako kněz a živil se mytím oken – to byla řada ztrát, bolestných ztrát, ale byla to pro mě příležitost je akceptovat a přijmout. Po stránce duchovní jsem vše přijímal ve vědomí, že to nejde mimo ruku boží, že Bůh to připouští.

Váš názor na celibát. Proč by se nemohli katoličtí kněží ženit, podobně jako je tomu v řecko-katolické církvi?
Celibát není dogma, není to neměnné rozhodnutí církve. Ale, i když jsem nakloněn jeho zdobrovolnění, nepovažuji úplné zrušení za dobré.

Proč?
V dnešním stylu života, kdy si každý dělá to, co se mu chce, je zřejmě celibát pro mladého člověka téměř nemyslitelný. Ale aby byl člověk šťastný, aby měl pokoj v duši, aby našel svou identitu, k tomu nedocházíme cestou „cochcárny“, že si děláme, co chceme. Dnešní doba, která nepřijímá oběť, potřebuje vzory, potřebuje vidět: Oběť, to je můj postoj.

Najít svou identitu nebývá někdy lehké.
Člověk si musí umět najít takový způsob a styl života, aby byl šťastný. Jan Werich říkával: Když už člověk jednou je, tak má být tím, co je, a nemá být tím, co není.
Každý z nás je určen ke štěstí, každý z nás má v DNA touhu milovat a být milován. Když toto člověk naplní, nalezne svou identitu, nalezne spokojenost v nitru z toho, že se realizuje.

Jste šťastný?
Mohu říci, že při svém stylu života jsem šťastný a vždycky jsem byl. Vždycky jsem byl rovný a nešel cestou „cochcárny“. Pochopil jsem normy a pravidla, které vyrůstají ze života a životu odpovídají.

Jste Jihočech. Jací podle vás jsou?
Přemýšliví, někdy možná zádumčiví, schopní zastavit se a meditovat.

Přes dvacet let jste zápasil s politickou mocí této země v naději, že se zásadní věci týkající církve a státu pohnou dopředu. Českou politickou reprezentaci znáte dobře. Proměňuje se směrem k lepšímu?
Proměňuje se velmi ztuha a velmi pomalu. Po pádu komunismu tady byla nasazena špatná laťka. Tehdejší prezident Havel prosazoval slogan o pravdě a lásce, ale nebyly žádné instrumenty a nástroje, kterými toho bylo možné dosáhnout. Ti, kteří měli politický vliv, nechtěli připustit, aby církev byla politicky a ekonomicky silná. Tehdy to vyslovil Václav Klaus a pro mě to je reprezentace tendence vyloučit církev ze společnosti a z veřejného života. Nechci ale svalovat vinu jenom na politickou reprezentaci. Ani my jsme nebyli dostatečně připraveni na novou situaci. Znamená to, že z komunismu jsme nebyli připraveni opravdu vydávat svědectví, žít a svědčit. Neúspěšné dvacetiletí nejen po politické, ale také po duchovní stránce způsobil souhrn vlivů a chyb, které je třeba důkladněji rozklíčovat.

Pokusíte se o to?
Na konci komunismu se nám zdálo, že se lidé vrhnou do kostela, ale ono se tak nestalo, protože lidem byla předhozena perspektiva: Komunismus vám nedopřál blahobyt, ale teď nastala chvíle, kdy blahobytu dosáhneme, dohoníme a předhoníme Západ. Toho se lidé chytli a za tím šli. Ale jedna velká chyba byla v tom, že se hospodářskému snažení nedaly normy. Ono nemělo duchovní základy, morálku. Před třemi roky jsme diskutovali s představiteli EU o příčinách finanční a ekonomické krize a shodli se v názoru, že chyba je v nedostatku morálky, že egoismus a zisk dominují.

Takže za vaším někdejším výrokem, že za transformací ekonomiky zaostala transformace srdce, si stojíte?
Ano.

Proč se obáváte, že křesťanství z Evropy vytlačí islám?
Evropa se odchýlila od křesťanských základů, na nichž byla budována, a sekularizovala se. Tím se otevřel prostor pro její islamizaci. To, co islám nedokázal v roce 1683 před Vídní zbraněmi, to dokazuje dnes zbraněmi duchovními. Islamisté přicházejí do Evropy a převálcovávají ji svou natalitou a tvrdým postojem ve své víře. Oni jsou dnes tam, kde byla katolická církev ve středověku. Individualistický životní styl Evropanů, kteří nejsou schopni ani ochotni přinášet oběti, rovněž napomáhá posilování islámu v tomto světadílu.

Při setkávání s mladými lidmi nezapíráte smysl pro humor. Který je vám blízký?
Humor Werichův je hluboce filozofický, takový mám rád.

Nezdá se vám, že moudrý humor ze společnosti mizí?
Možná, že mizí moudrost.

Hierarchie katolické církve má přísné zákony, existuje v ní prostor pro humor?
Když se někdy s biskupy nebo kněžími bavíme o liturgii, pokládám jim otázku: Jaký je rozdíl mezi liturgistou a teroristou? Znáte odpověď?

Ne.
S teroristou se dá vyjednávat.

Woody Allen tvrdí, že chceš-li rozesmát Boha, sděl mu své plány do budoucna. Přesto se vás na vaše plány zeptám.
Co jste teď citoval, je echo z nějakého žalmu … a Bůh se jim směje. Moje plány: Pokračovat v aktivitách mezi biskupy v Hnutí fokoláre. Každý rok mám s nimi trojí setkání na světové úrovni, jedno z nich je ekumenické.
Plánuji cestu na africký kontinent–- na Madagaskar, do Nairobi a také do Kamerunu.
Rád bych také napsal paměti, protože o některých věcech, u kterých jsem byl velmi blízko, se stále mlčí.

Sedíme spolu ve strakonickém gymnáziu, kde jste měl besedu se studenty. Co byste vzkázal mladým lidem?
Aby se nespokojovali s polopravdami a hledali pravdu. Aby pravdu vnímali jako názor a postoj, který odpovídá životu. Aby byli ochotni přinášet oběť a nežili podle „cochcárny“.

Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v jihočeské Líšnici (okres Písek). Po maturitě v roce 1952 mu nebylo dovoleno studovat. Pracoval tedy jako dělník v továrně Motor Union v Českých Budějovicích. Vojenskou základní službu absolvoval v letech 1953-55 ve Dvorech u Karlových Varů. Po absolvování vojenské služby byl v době částečného politického uvolnění přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor archivnictví. Studia zakončil promocí v roce 1960. Poté pracoval jako archivář v Okresním archivu v Třeboni, v Jindřichově Hradci, Okresním a Městském archivu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem. V této době publikoval řadu odborných článků v různých časopisech.
V roce 1964 se mu podařilo zahájit studium na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen 23. června 1968 v Českých Budějovicích. Vzápětí jej tehdejší českobudějovický biskup Josef Hlouch, který se po osmnácti letech směl vrátit do diecéze, jmenoval svým sekretářem. Jeho vliv a pastorační působení však vadilo tehdejším politickým autoritám, proto byl v roce 1971 přeložen do malých farností, nejdříve na Šumavu - Lažiště a Záblatí (roku 1971). Po šestnácti měsících v roce 1972 se za trest stěhuje do Rožmitálu pod Třemšínem, kde působí sedm let. Zde mu byl v roce 1978 odňat tzv. „státní souhlas“ k veřejnému výkonu kněžské služby.
Byl proto nucen hledat si „civilní“ zaměstnání. Jako jiní potrestaní kněží přijal práci umývače výkladních skříní u pražského podniku Úklid a později si ze zdravotních důvodů našel práci archiváře ve Státní bance československé. Deset let žil v Praze, jako kněz tajně pracoval v malých skupinách věřících.
Dne 1. ledna 1989 mu byl vrácen „státní souhlas“ a stal se farářem na Klatovsku - v Žihobcích a Bukovníku, později v Čachrově, Javorné, Železné Rudě, Běšinách a Stráži na Šumavě. 14. února 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem (biskupské svěcení 31. března 1990), 27. března 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem, nástupcem kardinála Františka Tomáška. Od roku 1991 do roku 2000 byl předsedou biskupské konference, nejprve ČSFR, později České biskupské konference.
Dne 26. listopadu 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. V letech 1993 - 2001 byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí (CCEE). Od roku 1994 je členem Papežské rady pro sdělovací prostředky a Kongregace pro východní církve. V dubnu 2005 se účastnil konkláve ve Vatikánu, kdy sbor kardinálů zvolil nového papeže Benedikta XVI.
V květnu roku 2007 dosáhl kardinál Vlk 75 let věku a v souladu s církevním právem nabídl do rukou papeže Benedikta XVI. svou rezignaci. Papež mu prodloužil výkon funkce pražského arcibiskupa na další dva roky.
Kardinál Miloslav Vlk je nositelem řady ocenění. V roce 1999 obdržel vysoké státní vyznamenání Spolkové republiky Německo „Velký kříž za zásluhy“ (Grosses Verdienstkreuz). Roku 2002 mu prezident Václav Havel propůjčil řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2001 obdržel čestnou medaili Tomáše Garrigua Masaryka od Masarykova demokratického hnutí a mezinárodní cenu města Görlitz - „Brückepreis“. V roce 2006 obdržel ocenění organizace Ackermann Gemeinde, která pracuje pro uzdravení paměti Čechů a Němců, na jejich vzájemném smíření a spolupráci. Kardinál Vlk je nositelem řady dalších ocenění a uznání mnoha dalších institucí.
Kardinálu Vlkovi byla udělena také řada čestných doktorátů. V letech 1992 - 93 mu byly uděleny 3 čestné doktoráty: na Illinois Benedictine College a na University of St. Thomas v USA a čestný doktorát teologie na univerzitě v bavorském Pasově. V roce 2001 obdržel čestný doktorát Papežské teologické akademie v polském Krakově a v roce 2002 čestný doktorát Opolské univerzity rovněž v Polsku.
Obdržel čestné občanství měst Rožmitál pod Třemšínem (1992), Cedar Rapids/USA (1992), Baltimore/USA (1992), Třeboň (1996) a Klodzko/PL (5.10.1996), Roudnice nad Labem (1997) a Mníšek pod Brdy (1998).

PETR PUČELÍK