Toho přece nemůžeš znát, je to zahradník

Když se takhle mohl spustit i král Miroslav v nezapomenutelné pohádce Pyšná princezna, mě také neubude. Už jen proto, že na moji další reportáž pracovně zvanou „kůže“ mne přivedl stejně nezapomenutelný herec Vladimír Ráž. Slavná věta stařičkého krále, když Mirka přijímá a svěřuje ho do péče svého pobočníka Vítka, patří mezi nejslavnější. No co, na některé pohádky se přece nemusíme dívat jen o Vánocích . . .

A tak jsem byl zahradníkem v barvách firmy Technické služby Strakonice. V úterý 29. března jsem v ulicích Strakonic zakoušel – byť na jeden den – strasti a slasti ohnutých zad, zeboucích prstů, kritických pohledů kolemjdoucích či odpadků v záhonech a keřích. Ale všemu po právu – také dobrého pocitu, když se vám něco podaří, pohlazení po duši, když si představíte, že za nějakou dobu někdo řekne: „To jsou hezké macešky“ a vás zalije pocit pýchy s těžko zvládnutelnou chutí říct: „Ty jsem sázel já.“ Anebo raději ne, bůh ví, jak to může myslet . . .

Hned to ráno jsem se jako zaměstnanec moc neuvedl – přišel jsem do zahradnictví s několikaminutovým zpožděním. Šéfová Vlasta Švalbová mne přiřadila k Janě Ašauerové a Marii Zušťákové. „Naložíme bedny s maceškami a pojedeme sázet ke spořitelně. Do každé přepravky jich dejte padesát,“ poučuje mne Maruška.

A tak rukama podebírám sazeničky opatrně, jako kdyby byly ze skla, vyjímám je ze záhonu a ukládám do přepravek. Během několika minut máme devět přepravek modrých a žlutých macešek, naložíme je do dodávky a je tak akorát čas na poslední lidské potřeby než vyrazíme do terénu.

První zastávka jsou velké květináče pod bývalou restaurací U Švehlů. Jana mi názorně ukazuje, jak správně dát sazeničky do země a jak daleko od sebe, aby dílo alespoň trochu vypadalo k světu. Snažím se, ale kdybych si měl dát známku jako ve škole, bylo by to za tři. Prostě to neumím. „Jen nebojte. Až se sazeničky chytnou a rozrostou, bude to vypadat jinak,“ chlácholí mne Jana a já jen doufám, že má pravdu.

Ale i tak to nevzdávám a další pokusy už nevypadají tak příšerně. Už se můžu na svou práci dívat i lepšíma očima.

Na tomhle místě jsme přibližně do osmi hodin. „Teď pojedeme k letnímu kinu, kde do květníků vysázíme zbytek macešek,“ připravuje mne na další práci Marie.

Míříme k letnímu kinu, kde na nás čeká vytrhání starých kytek. Jako stín nás pronásledují pracovníci technických služeb – hromádky květin nakládají na multikáru, trochu s námi popovídají, a odjíždějí zase jinam.

Pouštíme se do práce a i když je krásné jarní ráno, palce na nohou a rukou protestují. Docela obyčejně mi mrznou. Ale nechci být za choulostivku – tahle děvčata to zažívají pořád a já bych měl natahovat moldánky?

A tak zasazuji macešky až se ze mne kouří – vyhrabat jamku, dát sazeničku, zahrnout a umáčknout. Král Miroslav by ze mne možná měl radost, mě ale stačí, že moje spolubojovnice po mně nic nemusejí opravovat.

Když tady skončíme, následuje krátká kouřová, po které zamíříme k velkým záhonům naproti Prioru. „Budeme trhat dva roky staré starčeky,“ slyším od Jany a já kývu, jako že se rozumí samo sebou. Tahle práce není špatná. Zbytky dvouleté letničky v zemi moc nedrží, takže jejich likvidace trvá půl hodinky a můžeme frčet na základnu na oběd.

Popisovat dobu oběda asi nemá valného smyslu – část děvčat odjíždí jíst pryč, část zůstává. Tu slabou hodinku lze vyjádřit lakonicky „řeči se vedou, voda teče“. Prostě o všem a o ničem. A když to o něčem bylo, zavázal jsem se mlčením. Konec konců – kde je to dokonalé?

Ale k jedné věci jsem se mlčením nezavázal – popisovat svoje dojmy z toho dne. Těžko si myslet, že by v zahradnictví měly být koberce a jídelna v hotelovém stylu, ale místnost, ve které zahradnice tráví posvátnou chvilku siesty, moc hezky nevypadá. Malá, staré stoly, staré židle, kousky kuchyňské linky, rychlovarná konvice, vařič. „Ještě nedávno jsme neměly ani to,“ hájí Jana své šéfy, ale na mém názoru to nic nemění. Kdo někdy viděl stavební buňku, tak není daleko od reálu v zahradnictví, i když by šlo o buňku uklizenou. Jednoduše řečeno – o moc důstojné zázemí prostě nejde.
Hned vedle je šatna a pak sociály. Na WC a umývárně je vidět snaha o zušlechtění instalací nové sanitární techniky, ale šatna . . . Směs skříněk a nábytku také lákavě nevypadá.

Nu, nejsem tady jako bytový architekt, ale jako zahradník. Po pauze opět sedáme do dodávky a vyrážíme do terénu. Tentokrát k lentilce – kruhové křižovatce v ulici Bavorova. Budeme stříhat suchou výsadbu. „Tady máte kýbl, nůžky a pokud chcete, v autě jsou nákoleníky. A bacha na psí hovna,“ dostávám od Jany stručný příkaz. Omlouvám se za sprostý výraz, ale tady opravdu nelze použít slušnou formu. Žádná totiž nevystihuje, čím si musejí zahradnice při své práci projít. V trsech uschlých kytek narážím na vyschlé zbytky psích exkrementů a puch, který i přes svoji vyschlost vydávají, stojí za to. „Bašta,“ říkám si. Za chvilku mne bolí záda, zápěstí pravé ruky od stříhání, je mi horko a mám žízeň. Jenže když budu pít, bude se mi chtít čůrat. A zkoušeli jste čůrat v jednu hodinu odpoledne téměř v centru města? Pokud nejste barbaři anebo na mol, tak to prostě nejde.

Jak se ale říká, to nejlepší nakonec. Anebo nikdy nemůže být tak špatně, aby nebylo ještě hůř. Čeká nás ještě zastříhávaní pásu levandule.
V první řadě musím říct svůj názor na hit Petra Hapky s Hanou Hegerovou s voňavým názvem Levandulová: Kdyby musel Hapka, byť zhruba hodinu, stříhat záhon levandule, nikdy by tenhle hit nenapsal. Dva roky stará kytka má totiž dřevitý stonek (nebo jak to nazvat), který houževnatě odolává přefiknutí nůžkami a jediná pomoc je v tom, že prostě máte sílu v ruce. Stříháte, stříháte, rovnáte záda, stříháte, stříháte, rovnáte záda. Do zblbnutí a přitom máte pocit, že nějaký šprýmař záhon před vámi úmyslně natahuje. Levandule se mojí oblíbenou kytkou prostě nestane.

Když máme za sebou asi půlku, zastavuji se na kus řeči s mojí spolužačkou ze základní školy Hankou. „To by se mi taky líbilo, hezké počasí, skoro romantika,“ rozplývá se Hanka. Za den u zahradnic se už ale cítím být tak trochu povolaný, a tak říkám. „Hani, zlato, věř mi, že je to všechno, jen ne romantika,“ a vracím se zpátky k Janě a Marušce.

Něco málo před půl druhou se stal malý zázrak – pro ten den máme hotovo. Naházíme věci do auta, já ze sebe sundám oranžovou vestu, která tak přitahovala pohledy některých kolemjdoucích, a po další kouřové se vracíme do zahradnictví.

A tak skončil můj pokus být zahradníkem. Od té doby, kdykoliv jdu kolem rodného domu pana Skupy, stáčím pohled na pár kusů fialek, které jsem tady zasadil. Už příští rok budou patřit minulosti, ale věřím, že pocity a dojmy z tohoto dne si ponesu ještě dlouho.

Už vím, že nikdy neřeknu: „Zahradnicím je hej – svítí sluníčko, to se jim to pracuje.“ Protože jim hej určitě není, nebo alespoň ne tak, jak bychom si mysleli.

Už nikdy si nepomyslím, že sázení květin je jednoduchá věc, na které nezáleží.

Na druhou stranu si myslím, že podobnou práci by si měl zkusit každý. Věděl by pak, jak milé je najít někde v keři odhozený pytlík se zbytky něčeho, co mohlo být jídlo. Viděl by, kolik zátek, vajglů, obalů od tatranek, víček od piva a PET lahví mohou záhony a keře ukrývat.

Jako jeden z prvních, kdo četl tuto reportáž, byla moje sedmnáctiletá dcera Míša. Loni totiž byla v létě u zahradnic na dvoutýdenní brigádě (všechny tě, Míšo pozdravují). Když si to přečetla, dostal jsem pochvalu, jednu z nejsladších: „Tedy táto, to je úplně přesný . . .“