V rolnickém hospodářství Jana a Anny Sudových začínal tento den jako každý jiný podle nepsaného, ale navyklého pořádku; po nočním odpočinku nastal opět čas ke každodenní práci, kterou vykonávali hospodář se svou ženou a jejich dva synové Karel a Josef. Sudovi nezaměstnávali žádné služebné síly.

Starší syn Karel odešel po snídani o půl deváté do stodoly. „Jdu dělat povřísla do zásoby,“ oznámil matce. Mladší bratr Josef už byl ve stáji, odkud pak přišel do kuchyně pro brambory a krátce před devátou je chtěl nést v putně do stáje. Ve dveřích předsíně se zastavil. Zaslechl totiž ze stodoly nějaký vzdech. Šel se tam podívat. Malá dvířka ve vratech stodoly byla otevřená a v jejich blízkosti ležel Karel na pravém boku. Josef si pomyslel, že se bratrovi udělalo nevolno, sklonil se nad ním a chtěl ho zvednout. V tom zpozoroval, že Karlovy šaty na pravém boku doutnají. Rychle je proto rukou zmáčknul a přitom zpozoroval, že Karel je raněn do pravého boku. Dva metry od jeho hlavy ležela dvouhlavňová puška. Josef se ihned rozběhl pro rodiče a společně pak odnesli raněného do světnice. Karel Suda byl již ve stodole v bezvědomí, když k němu bratr Josef přišel, ani po přenesení do světnice vědomí nenabyl a zakrátko svému zranění podlehl.

Vrchní četnický strážmistr Moulík ze Strakonic při vyšetřování tohoto případu zjistil, že z pravé hlavně pušky nalezené ve stodole byl vystřelen jeden náboj. V hlavni byla ještě prázdná nábojnice. Levá hlaveň nabita nebyla. Majitelem pušky byl Jan Suda, otec zraněného, který měl pušku od roku 1913. Podle výpovědi rodičů a jejich syna Josefa bývala puška vždy uložena v koutě komory za postelí, v niž Karel přespával. Ale v poslední době prý byla přímo za dveřmi komory. Matka zemřelé Karla v pláči vypověděla: „Před třemi dny jsem komoru uklízela a puška již za dveřmi nebyla, nebyla ani v koutě. Nevěnovala jsem tomuto zjištění pozornost, protože syn Karel občas z té pušky na zahradě střílel.“

Bratr Josef k tomu dodal: „Ano, Karel tou puškou občas střílel na zahradě vrány.“

„Zahrada je hned vedle stodoly,“ přemýšlel vrchní strážmistr Moulík, „zřejmě si Karel schoval pušku ve stodole do slámy, aby pro ni nemusel do komory – a pušku si uschoval nabitou.“

„Včera, 28. ledna, jsme řezali s Karlem ve stodole řezanku. Nikde jsem tam pušku neviděl,“ tvrdil Josef, „a protože toho dne už v komoře nebyla, musel ji Karel uschovat ve slámě.“

Vrchní Moulík uvažoval: „Když pak Karel Suda přišel 29. ledna do stodoly a pravděpodobně spatřil na zahradě vrány, sáhl po uschované pušce – a jak ji ze slámy vytahoval, kohoutek se natáhl, potom vyšla rána a zasáhla Karla do pravého boku. Dřevěné hrazení mezi mlatem a pernou je 85 cm vysoké a nad tím je jedna vrstva otýpek slámy. Pod touto vrstvou musel mít Karel pušku schovanou, neboť spěchal a zapomněl na opatrnost a nebo i zapomněl, že puška je nabita.“

Dalším podrobným šetřením Moulík zjistil, že třiatřicetiletý Karel Suda neměl žádný důvod k sebevraždě, jeho rodiče i bratr tuto možnost rozhodně vyloučili. Podrobně si prohlédl i místo, kde k výstřelu došlo. Vše nasvědčovalo tomu, že zde šlo skutečně o nešťastnou tragicky končící náhodu.

Tamní obvodní lékař MUDr. Josef Tomíček, který mrtvého ohledal, zjistil, že rána byla vypálena z bezprostřední blízkosti a že náboj vnikl do pravého boku Karlova mezi páté a šesté žebro. Zranění bylo nad vší pochybnost smrtelné.

„I kdyby bývala po ruce okamžitá pomoc, nebylo by možno zraněného zachránit,“ prohlásil dr. Tomíček.

Karel Suda žádné jiné zranění neměl, lékař na něm nenalezl žádné stopy násilí.

V době, kdy ke zranění Karla Sudy došlo, nebyl nikdo z domácích lidí ve stodole. Bratr Josef byl nejprve ve stáji, potom v kuchyni pro brambory. Matka pracovala a zdržovala se v kuchyni. Otec v té chvíli ještě ležel. Nikdo z nich ani neslyšel výstřel z pušky. Také nikdo cizí v té době ve statku nebyl.

Vrchní strážmistr Moulík vyloučil, že by nějaká jiná osoba mohla mít na smrtelném zranění Karla Sudy vinu.

Prvorozený syn manželů Sudových Karel byl svobodný a jednou měl po rodičích převzít hospodářství. Jeho vlastní neopatrnost spolu s nešťastnou náhodou mu přivodily smrt. Tak také zněl závěr oznámení vrchního strážmistra Moulíka Okresnímu soudu ve Strakonicích. Státní zastupitelství v Písku zaslalo dne 5. 2. 1935 strakonickému okresnímu soudu vyjádření, v němž se uvádí, že nemá příčiny k dalšímu stíhání.

KAREL A VĚRA KUNCIPÁLOVI