Bývalo v našich vesnicích a městečkách obvyklým obyčejem mladých i starších upozorňovat na sebe při svatbách, obchůzkách maškar, muzikách, Velikonocích i Vánocích něčím výjimečným. Takováto ne častá vytržení z všedního života tito výtečníci rádi vítávali hlukem, výskáním a nezřídka i střelou z brokovnic a revolverů.
Například v Katovicích je známo, že ve dvacátých letech při svatbách střílel z brokovnice katovický obchodník a myslivec František Hesoun. O Velikonocích tady místní pastýři Fouňové práskali biči na stanovených místech a pro hospodáře to bylo znamení k vypuštění dobytka ze svých dvorů, který pak pastýři hnali na pastvu. O Velikonocích mládež oznamovala poledne zvuky řehtaček, klapaček a klapajících trakárků. O Vánocích – o Štědrém večeru – obcházeli sedláci stavení a stříleli z brokovnic, aby prý zahnali čarodějnice. A po této střelbě se ozývalo v ulicích břeskné, jásavé štědrovečerní troubení pěti, někdy i více katovických pastýřů. V průvodu masopustních masek ještě nedávno stříleli v ulicích ohněstrůjci – kanonýři z podomácku vyrobeného kanonu; u stavení „zaujali palebné postavení“, nabili do kanonu „granát“ a odpálili – po ohlušující ráně se sypalo všude kolem stavení husí peří, kterým byl „granát“ naplněn. A rozjařeným maskám – cikánkám, doktorům, šaškům, vodníkům, kobylám, medvědům atd. míhajícím se kolem ve veselém masopustním reji hlučně vyhrávala doprovázející je hudba.
Povězme si nyní o jednom zvláštním případu ve vesnici Hubenově na Strakonicku, kde se chtěl blýsknout před děvčaty něčím mimořádným jeden rolnický synek.
20. srpna 1899 se tady připravovali k muzice. Hudbu, která pochodovala odpoledne kolem třetí hodiny do horního Hubenova, aby přivedla k muzice tamější děvčata, doprovázelo několik mládenců – mezi nimi i sedmnáctiletý Václav Klecán, syn Václava a Marie Klecánových z rolnické usedlosti čp. 1 v Ounicích.
Václav nebyl hloupý. Naopak. Vychodil řádně obecnou školu, dvě třídy měšťanské školy a zimní hospodářskou školu. A to tehdy nebylo ve srovnání s jeho vrstevníky tak málo.
Václav se ubíral asi dvacet kroků za hudebníky a těšil se, až při vyvádění děvčat vystřelí z revolveru, který měl v kapse. V druhé kapse měl také náboje, o nichž se domníval, že jsou všechny slepé. Jak vyšli ze stavení, vytáhl z kapsy revolver a nabil všech šest nábojů. Nepozoroval, že by nabil nějaký ostrý náboj. Pak vystřelil jednu ránu do výše do vzduchu, potom chtěl vystřelit druhou, ale ta mu selhala. Pootočil tedy váleček k nové ráně, ale ještě dříve, nežli zvedl ruku s revolverem do výše, rána vyšla! Bezpochyby stiskl kohoutek dříve; kam rána šla, nevěděl, ale cítil v okamžiku výstřelu škubnutí v ruce, z čehož poznal, že náboj byl ostrý. V tom okamžiku se poslední z muzikantů zastavil, obrátil se k chlapcům a řekl: „Teď jste mně dali!“ Šel však dál za ostatními muzikanty. Václav ochladl a pobledl v obličeji: „Co jsem to udělal? Jak se to mohlo stát?“ Mechanicky však šel dále na vršek k ostatním chlapcům, z nichž někteří také stříleli. Ale brzy k nim přišel nějaký občan z Hubenova a řekl, že jeden muzikant je postřelen.Václav se rozběhl za hudbou. Spatřil, že jeden hudebník má prostřelenou pravou ruku. Václav se zmateně vrátil domů, ve spáncích mu bušilo, hrdlo svírala lítost i strach.
Co teď bude? Aniž si dobře uvědomil, co dělá, rozbil revolver kameny na kusy a k muzice už nešel. Postřeleného muzikanta dříve vůbec neznal a neměl žádný důvod, aby mu ublížil. Ani podobný úmysl vůbec neměl.
Stále si opakoval, že se to stalo nešťastnou náhodou, že se mu připletl ostrý náboj mezi slepé, a proto že kulka zasáhla. Ani nevěděl, zda muzikanta střelil přímo, nebo jestli se kulka někde o kámen či tvrdý předmět neodrazila. Zbrojní pas Václav neměl a jindy s sebou revolver nenosil.
Případ se dostal před C. k. okresní soud v Strakonicích. Václav Klecán u soudu prohlásil, že je ochoten zraněnému Jindřichu Matouškovi – tak se muzikant jmenoval – dát úplnou náhradu za způsobené mu zranění a škodu a že se s ním vyrovná.
V hlavním líčení 21. září 1899 uvedl Jindřich Matoušek, že je doposud v nemocničním ošetřování a teprve asi za tři týdny bude snad moci odejít domů. S Václavem Klecánem se vyrovnal tak, že obdrží od něho za ušlý zisk a na bolestném úhrnem 150 zlatých do čtrnácti dnů ode dne průvodního řízení a že se vzdává dalších nároků s tou výhradou, že by poranění mělo za následek trvalé ochromení ruky a trvalou nezpůsobilost k výkonu povolání; pro takový případ si další nároky vyhražuje.
Rozsudkem „Jménem Jeho Veličenstva Císaře“ uznal soud, že Václav Klecán, vulgo Slavík (po statku) je vinen a odsuzuje se dle citovaných paragrafů trestního zákona k peněžité pokutě 50 zlatých ve prospěch chudých obce Hubenova, k náhradě útrat trestního řízení, k náhradě 150 zlatých za ušlý zisk a bolest způsobenou Jindřichu Matouškovi a k náhradě veškerých léčebných útrat po 68 krejcarech denně od 20. srpna po celou dobu léčení Jindřicha Matouška pro všeobecnou nemocnici císaře Františka Josefa I. ve Strakonicích.
Václav Klecán byl zřejmě ze střílení o muzikách vyléčen. Štěstí, že jeho rodiče mohli soudem stanovené náhrady zaplatit.
