V útulné hospodě na náměstí v Katovicích, kterou její nový majitel František Jelínek z Vísky (osada pod vrchem Kůstrým nedaleko Soběšic) koupil od Františka Nového a usadil se zde po roce 1850, bylo dobré strakonické pivo, ochotná a svědomitá obsluha, a proto tady také nebyla nouze nejen o stálé návštěvníky, ale i o příležitostné hosty.
15. září 1867 se v této hospodě sešli tři svobodní kamarádi, všichni z Katovic: pětadvacetiletý František Hoch, „vojín u c. k. vojetajstva“, na dovolené v Katovicích, třiadvacetiletý Jan Duběda, rovněž vojín na dovolené v Katovicích, a dvaatřicetiletý Jan Vrána. Vesele se spolu bavili, žertovali, samá legrace a smích – a z radosti, že se tak pěkně sešli v rodném městečku, popíjeli statečně lahodnou strakonickou chmelovinu a přiťukávali si plnými sklenicemi na zdraví.
K vedlejšímu stolu zasedla skupina neznámých mužů. Přiběhnuvšího hostinského německy požádali o pivo a rozhlíželi se po šenkovně. Bylo na nich vidět, že hlučné chování rozkurážených mládenců se jim příliš nezamlouvá. Chtěli by mít spíše po práci na stavbě dráhy trochu klidu a odpočinku. Hostinský před ně postavil pěkně napěněné sklenice piva: „Bitte, meine Herren“.
„Tady u nás se mluví česky!“, ozvalo se od vedlejšího stolu. To promluvil c. k. vojín František Hoch a vrhl k cizím hostům pohled plný nevraživosti. Německá řeč mu připomněla nedávné nepříjemné zážitky z vojenského „execíráku“, kde se musel podřizovat německým povelům „rechts um, links um, nieder, auf, nieder, auf, marschiren marsch!“ a dalším.
„Tak je“, připojil se k němu kamarád Jan Duběda. „Tady jsme přece v Čechách! Tady jsme doma!“
Neznámí, německy mluvící hosté, se na sebe udiveně podívali, kroutili hlavami, ale zatím ještě doufali, že se „křiklouni“ unaví a utiší. A tak si dále všímali jen svých půllitrů. Ale „křiklouni“ od vedlejšího stolu jim pokoj nedali. Alkohol jim stoupal do hlavy a znásobil jejich sebevědomí. Začali ještě hlasitěji Němce provokovat: „Když neumí mluvit česky, ať do český hospody nelezou!“, znovu přiložil polínko do ohně Jan Vrána. A na důkaz toho, že to myslí vážně, uhodil zaťatou pěstí tak silně do stolu, až sklenice na něm poskočily.
„Bleibt ihr ruhig! Stille!“, ozvali se naléhavěji Němci, „wir wollen hier nach Arbeit ruhe haben!“ A jeden z nich dodal česky: „Vy česky psi!“ A to neměl! Tomu rozpálení vojíni Hoch a Duběda, ale i Vrána velice dobře rozuměli. Vyskočili od stolu. „My nejsme žádný český psi!“, křikl Duběda a také uhodil pěstí do stolu, až pivo ze sklenic vyšplíchlo, „to si líbit nenecháme!“
Míra trpělivosti u obou stolů přetekla. Jan Duběda chytil jednoho Němce za límec a zacloumal s ním, ten se však nedal a vyťal Dubědovi políček. To byl signál k pranici. Facky lítaly z obou stran, sklenice se válely mezi převrácenými židlemi v rozlitém pivu spolu s utrženými vojenskými knoflíky na prkenné podlaze. Přispěchal hostinský Jelínek, jeho žena Marie i sestra Kateřina z kuchyně a pokoušeli se uklidnit rozpálené hlavy.
Konečně se výtržníci vyřádili a v pranici ustali. Jan Duběda s utrženým límečkem a krevní podlitinou u oka, František Hoch s odtrženou kapsou vojenské bluzy a krvácejícím nosem a Jan Vrána se škrábancem na čele a na krku trochu vychladli. Ještě hůře však na tom byli dva němečtí dělníci, kteří z hospody odešli.
Případ řešil C. k. okresní soud v Strakonicích 5. srpna 1868. Jan Duběda a Jan Vrána se přiznali, že 15. září 1867 se v hospodě v Katovicích „prali s německými dělníky od dráhy a že tito dělníci následkem této pranice přišli k poranění“. Nevěděli však, jak se Němci jmenují. Podle vyslechnutých svědků to byli Václav Besinger a Josef Nerony. Jan Duběda a Jan Vrána byli uznáni vinnými přestupkem proti bezpečnosti těla a odsouzeni k vězení na 24 hodin a k náhradě nákladů trestního řízení.
František Hoch byl uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti těla a proti bezpečnosti majetku a byl odsouzen k trestu vězení na osm dnů. Vzhledem k tomu, že se obviněný k soudu nedostavil, neboť soud neznal jeho pobyt a tedy nemohl být předvolán, bylo ponecháno další řízení „ve své míře“.
Jan Duběda a Jan Vrána svůj trest nastoupili.
Okresní soud upozornil představenstvo v Katovicích: „Budiž sem ihned oznámeno, jakmile se František Hoch, nyní vojín na dovolené, ke svým rodičům do Katovic opět navrátí!“
Nepochybujeme, že představenstvo obce okresnímu soudu vyhovělo a že i František Hoch po svém návratu do Katovic trestu neunikl.
KAREL A VĚRA KUNCIPÁLOVI
