Myslela jsem, že tohle životní období už mám definitivně za sebou a do školních lavic už se nikdy nevrátím, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

V úterý 25. ledna jsem se po dvou letech strávených v pracovním procesu vrátila k tomuto období coby studentka Střední průmyslové školy ve Volyni. Není to škola, kterou jsem sama vystudovala, ale částečná podoba oborů tady je, protože jsem byla přidělena do třídy designérů interiéru. Sama mám za sebou střední školu výtvarnou.

Od rána jsem byla tak zvláštně nervózní, jako bych šla opravdu prvně do nové školy. Nejdřív navštívím ředitele školy Jiřího Homolku, kde vyfasuji základní informace o tom, co mě čeká, a průkazku na oběd. V ředitelně si mě vyzvedává němčinářka a také, jak později zjistím, třídní učitelka „mé nové třídy“ Radka Vaněčková, za kterou kráčím na svou první hodinu němčiny po deseti letech. Tento jazyk jsem totiž ve svém rozvrhu zaznamenala naposledy na základní škole.

Cestou školními chodbami, které jsou pro mě zatím bludištěm, přemýšlím nad tím, zda o mém příchodu vědí žáci čekající ve třídě. Při plánování reportáže byl totiž ve hře i nápad, že budu vystupovat jako nová studentka, aniž by žáci věděli, o co se jedná. To se naštěstí rychle zamítlo.

Ve třídě usedám do poslední lavice, což je strategie, které jsem se držela celou střední i vysokou školu. Na hodině německého jazyka jsou spojeny dva obory – kromě „mých“ designérů jsou tu i nábytkáři. Ze začátku se modlím, aby se paní učitelka nepouštěla do nějakých pokusů a nezkoušela se mě na něco ptát německy, ale v průběhu následujících pětačtyřiceti minut si několikrát v duchu vítězně řeknu, jen ať se zeptá, já to vím.

Jak se mi zdály mé znalosti němčiny nadobro pohřbené hluboko pod vším ostatním, tak se mi to při poslechu klasických frází všechno vrátilo. Der Stundenplan – je to už sice dlouho, co jsem nějaký měla, ale živě si vzpomínám, jak jsem z něj musela německy předčítat. Stejně jako dnes druháci z volyňské průmyslovky.

Jak mají naši rodiče vtlučenou ruštinu, tak jsem na tom asi já s němčinou. I když ji deset let nepoužívám a snažím se místo v hlavě, které obsazuje, nahradit jinými jazyky, stále tam je. Jsem zvědavá, jestli mou paměť osvítí i matematika, která mě čeká další hodinu.

Na posledních pár chvil zadá paní učitelka třídě cvičení a přisedá ke mně, aby mi o svých žácích řekla pár slov. Nejen ona, ale pravděpodobně celá škola považuje druhý ročník designu interiéru za nejlepší třídu ve škole. „Jsou vlastně takovým pokusným ročníkem nového oboru, ale vedou si výborně. Měli jsme ve třídě několik vyznamenání. Mnozí už uvažují i o dalším studiu na vysoké škole,“ chválí své studenty Radka Vaněčková.

Je asi minuta do zvonění a celá třída začíná pomalu, tiše a nenápadně balit. I na to si vzpomínám, také jsem měla vždy na vteřinu spočítáno, kdy zazvoní na přestávku. Očividně jsem ale vyšla ze cviku, protože tentokrát, když se zazvoněním prchá celá třída, já si teprve sesbírávám své pomůcky – blok a tužku.

Jak jsem pochopila, další hodina se bude odehrávat v jiné třídě, a tak se nechávám odvést němčinářkou o stanoviště dál. No, být opravdu nová studentka, asi u spolužáků moc nezaboduji, když všude cupitám za učitelkou. Ale aspoň mám možnost nahlédnout s ní do dílen, kde jsou některé moc pěkné prácičky. Na chvíli se měním ze studentky v redaktorku a tasím fotoaparát.

Za chvíli ale zase sedím ve třídě – tentokrát už ve společnosti designérů v plné sestavě. Opět zaujímám místo katedře nejvzdálenější, při matematice je to více než nutné. Abych to vysvětlila, počty se objevovaly v mém učebním plánu také naposledy na základní škole, od té doby kráčím spíše humanitním směrem než číselným. Na střední škole jsme tedy měli matematiku ještě v prvním ročníku, ale pravdou je, že za těch několik vyučovacích hodin jsem zaznamenala víc filmových trháků, které nám matikář pouštěl, než matematických vzorečků. Tenkrát jsme byli asi jediná třída, kterou bavila matika.

Tady je to asi jiný kalibr. Okamžitě začínají lítat vzorečky, sinus, cosinus, pí na druhou a podobně. „Tak si spočítáme obsah pravidelného desetiúhelníku,“ zazní z úst matikářky první z úkolů. Numerická část mé mozkovny se snaží probrat z dlouholetého kómatu. Žáci chrlí nápady, jak na to, a já koukám a poslouchám. Mozek se zahřívá, musím na něj pomalu po takové době.

V další látce přichází na řadu kruh a kružnice. Nevím, jak je to možné, ale začínám se chytat. Učitelka se ptá třídy na obsah kruhu. Ticho. Pí r na druhou, křičím v duchu a nevěřím, kde se to ve mně bere. Musím poděkovat mojí matikářce na základní škole, natloukla to do mě výborně a hlavně trvale. Mám radost, že nejsem úplně mimo, nicméně se do výpočtů raději dál nezapojuji. Před koncem hodiny dostane třída úkol, za jehož správný výsledek budou první dva nejrychlejší oceněni plusem. Tak to je něco pro moji soutěživou povahu. Začnu horlivě kreslit a počítat, ale celkem rychle usoudím, že to není dobrý nápad. Výmluva pro čisté svědomí: nemám kalkulačku. Krutá realita: na mozek je to najednou moc velký nápor. Každopádně mě hodina matematiky dost bavila. Ne ironicky, ale opravdu. Třeba ve mně dřímá nějaký skrytý následník Pythagora.

O přestávce oslovuji dva spolužáky, kteří jsou při ruce, tedy lavici přede mnou – Moniku Novákovou a Daniela Plechotu. Dozvídám se, že je nejvíc baví praxe a v jejich oboru není nic, co by jim vadilo. Šťastní to studenti. „Původně jsem chtěla na tuhle školu, ale na jiný obor. Když otevřeli design, zkusila jsem to,“ říká Monika za souhlasného přikyvování souseda.

Opět zvonek. Začíná technologie. Už po prvních několika větách, které mi zní asi stejně, jako kdyby na mě mluvili latinsky, je mi jasné, že tady se vážně nechytnu, ani kdybych chtěla. A tak si čmárám na papír kolečka a kytičky a srdíčka a čekám na vysvobozující zvonění. Aspoň se porozhlédnu po třídě. Šmouhatá tabule, obraz prezidenta republiky nad katedrou, blikající zářivky na stropě a . . . na konci hodiny legendární věta „služba smaže tabuli“. Jako kdyby to bylo včera, co jsem seděla v lavici jako opravdová žákyně.

Po technologii mě čeká oběd ve školní jídelně. Kdybych tušila, že tam budu muset jít přes půl města, asi bych byla radši hlady. Už jsem zkrátka rozmazlená autem. Studenti mě varují, ať nečekám nic extra. No, už jen když vidím jídelnu a cítím ten typický odér, přechází mě chuť. I v tomto směru jsem asi dost rozmazlená. Stoupnu si do fronty a číhám, jak se to vlastně dělá. Vzít tácek, příbor, pípnout kartičkou a posunovat se ve frontě dál a dál. To je celá věda.

Vyfasuji polévku, která mi celkem šmakuje, a salát, který nevím, jak nazvat. Ale rozhodně nechci hodnotit školní jídelnu, to mi nepřísluší.

Po polední pauze nás čeká výtvarná příprava. Na tu se obzvlášť těším, protože mě bude po dlouhých letech opět učit moje učitelka kreslení ze střední školy. Nešlo jinak, než že jsme první část hodiny strávily povídáním o mých bývalých spolužačkách a učitelích. Pak jsem se také vrhla na kreslení. Už je to hodně dlouho, kdy jsem naposledy držela tužku k jinému účelu než ke psaní. Studenti měli za úkol kreslit mušle podle předlohy, které měli později zakomponovat jako potisk do designu koupelny.

Tvořím a tvořím, ale chlubit se tím rozhodně nebudu. Kreslení chce neustálý trénink a cvik, a ty už tedy určitě nemám. Příjemně si ale u tohoto předmětu zavzpomínám.

Vůbec celý den je takový vzpomínací a nostalgický. Na jednu stranu bych se hned vrátila do školní lavice, ale na druhou už jsem si zvykla na život pracujícího a asi by se těžko vracelo. Ale možná tak na týden se vrátit na základní školu a celé hodiny trávit přemýšlením, co provést učitelům, nebo na střední mezi náš babinec, kterým jsme byly, anebo na vysokou školu a užívat si ten pravý studentský život.

Vrátit už to nejde, ale jsem ráda, že jsem studentská léta prožila, jak jsem je prožila, poznala spoustu úžasných lidí a vždycky budu mít na co vzpomínat. Například při pracovním návratu na některou ze středních škol.