Tak Regino, protože tě znám jako chrliče slov, budu klást pouze krátké otázky a očekávám květnatě rozvité odpovědi. Jsi ráda, že jsem tě vybral?
Tahle nabídka přišla někdy po půlnoci a po pár sklenkách vína na městském plese a musím říct, že v tu chvíli mi to přišlo jako vtipný nápad. Teď už se tolik nesměju.

Lidé tě znají jako výraznou tvář Strakonické televize. Zvláště když STTV vysílá na TV Public. Jak to bylo s tím milostným mailem ze Švýcarska?
Bylo to na skypu. Jeden Slovák trvale žijící ve Švýcarsku mi před několika měsíci napsal, že omylem na satelitu naladil naše vysílání a že se mu moc líbím atd. Poděkovala jsem, čímž jsem myslela, že je to vyřízené. On ale psal pokaždé, když viděl, že jsem online a to už tak milé nebylo. Naštěstí po taktním upozornění, že mi tak často psát nemusí, přestal, a od té doby se už neozval.

A baví tě práce redaktorky?
Rozhodně. Pořád se dozvídám nové a nové věci. Například jsem zjistila, jaký výraz používá člověk, který mluví neustále spisovně, ve chvílích největšího rozčilení. V ten moment totiž šéf klidným hlasem zvolá: „Do pytle pytlovaného!“ Ale teď vážně. Opravdu mě to baví, protože se toho spoustu dozvím. V rámci přípravy článků musím zjišťovat informace, které by mě v civilním životě nejspíše nezaujaly. Svého času jsem tak byla odbornicí na stavbu visutých lávek - mostovky, patky a rektifikace lan - to bylo moje. (smích)

Ale před několika lety jsi jako zaměstnankyně ČZ a.s. byla odbornicí na úplně jiné věci.
To ano a opět to nebylo úplně holčičí téma. Jako odborný technik zahraničního prodeje na Divizi Turbo jsem pro změnu znala teoreticky celý postup výroby turbodmychadel, jejich druhy, části apod. To všechno v angličtině.

To jsi ale musela být velká odbornice, když jsi úplně sama zastupovala ČZ na mezinárodní konferenci v Mexiku.
Byla to konference dodavatelů firmy John Deere, který byl můj hlavní zákazník, a proto jsem jela. Beru to jako velkou zkušenost. Obzvlášť, když jsme se dvěma Švédy vyplňovali v letadle imigrační dotazník a vzájemně si radili s odpověďmi na dotazy typu: „Vezete s sebou nějaké zbraně, výbušniny nebo jiné nebezpečné věci?“ Anebo malé nedorozumění v hotelu při platbě za ubytování. Kvůli záměně amerických a mexických dolarů to vypadalo, že tam budu muset asi tak půl roku umývat nádobí, abych si na ubytování v luxusním hotelu vydělala. Dodnes s sebou v peněžence pro štěstí nosím jeden americký dolar a dvacet mexických pesos, které jsou tištěné na takovém divném igelitovém papíře. (a zase smích)

Konference byla v angličtině, ale ty jsi se musela pohybovat mezi španělsky mluvícími domorodci… (otázka měla pokračovat, ale Regina mi opět skočila do řeči…)
A nejhorší ze všeho byla španělská angličtina. Například celé ty čtyři dny se lidé z Deera sháněli po někom ze společnosti [seseta]. Tak oni totiž vyslovovali zkratku ČZ. Až na to, že já jsem se celou dobu představovala jako firma [sí zet]. Na konci konference jsme si to vysvětlili. (pořád smích)

… tak já dokončím tu otázku. Jak jsi na tom s cizími jazyky?
Angličtina je moje láska, učím se ji už 18 let. Hodně mi dal i tříměsíční pracovní pobyt v Southamptonu. Němčinu jsem se taky učila dlouho, ale tenhle jazyk mi k srdci moc nepřirostl, tudíž rozumím, ale nemluvím. A potom znám několik užitečných vět v dalších jazycích. Například umím říct španělský jazykolam o tom, že tři smutní tygři žerou oves v ovesném poli, francouzsky se umím pochlubit, že jsem malý zelený luční koník, v italštině perfektně ovládám větu o nebezpečí při naklánění se z oken a norsky se zeptám, kde je nejbližší hospoda. (tentokrát zcela vážně)

Můžeš mi prosím říct, při jaké příležitosti ses naučila například ten španělský jazykolam?
To bylo na „vejšce“. Měli jsme předmět cizí jazyk. Až na to, že ten předmět byl úplně bez výuky, šlo se rovnou na zkoušku. Proto bylo více než žádoucí zvolit si jazyk, který již člověk ovládal. Jenže třeťáci nás tehdy strašili, že udělat angličtinu a němčinu je strašně těžký, ať si vezmeme začátečnický jazyk (španělština, italština nebo ruština), protože na ten se stačilo naučit prvních deset lekcí. Říkala jsem si, proč ne, španělština se mi vždycky líbila. Kámen úrazu byl v tom, že Pavel Marek, který dostal za úkol mě naučit během pár týdnů těch prvních deset lekcí španělštiny, je zároveň můj dobrý kamarád. A tak se naše studijní setkání u piva nakonec proměnila v normální pokec a abych nebyla u zkoušky za úplného pitomce, naučil mě alespoň ten jazykolam. Při písemném testu jsem pak na okraj jinak čistého papíru napsala jazykolam a dokonce jsem tam ty tygry namalovala. Profesor se sice smál, ale zkoušku mi samozřejmě nedal. A tak jsem si na příští rok zapsala tu angličtinu. (opět smích)

Tak a jsme u vzdělání. Já vím, že po gymplu jsi šla pracovat, pak jsi dělala dálkově vysokou školu a loni jsme oslavili titul bakaláře. Jakou školu dělají tak ukecaní lidé, jako jsi ty?
Mám vystudovanou Pedagogickou fakultu, obor Výchova ke zdraví.

Teď prosím vysvětli trpělivému čtenáři, co se na takové škole učí.
Především se tam neučí matematika a fyzika. (smích) Z teoretických předmětů hlavně pedagogika, psychologie a anatomie s fyziologií. Ze sportu jsme měli povinně jógu, tai-chi, aikido, cyklistiku, plavání, aerobik, vodní turistiku, sjezdové i běžecké lyžování, snowboarding…

A ragby ne?
Je mi jasné, na co narážíš. Na jaře roku 2009 jsem byla u založení prvního strakonického ragbyového klubu. Zkoušela jsem i trénovat, ale holek nikdy moc nechodilo. Potom jsem si nechala přišroubovat i do levého kolene nový vaz a zůstala jsem v týmu jako sekretářka. S oblibou taky tvrdím, že jsem jediná z kluků, kdo četl pravidla od začátku až do konce. A do budoucna bych si chtěla udělat trenérský kurz.

Já si tedy dovedu představit dívčí fotbal nebo hokej, ale ragby zrovna moc ne. Něco víc holčičího neděláš?
Se svými koleny už si musím vybírat, do jakého sportu se vrhnu. Baví mě hlavně kolo a plavání. Na podzim jsem začala zkoušet hrát kuželky a s jarem doufám přijde opatrně i běh. A mojí dlouholetou láskou je vodáctví.

Tak to je i moje velká láska. Víš, že jsem prezidentem VVÚVT?
Vím, protože jsem četla tvůj rozhovor a chtěla bych, abys jednou Proč bychom se netopili opravdu natočil, protože já chci hrát Ofélii (nebo Lucii, nebo alespoň Lídu). (stále se směje)

Jezdíš na háčku, nebo umíš i kormidlovat?
V dětství jsem chodila léta na vodáka a jezdila jsem na háčku. To byla ještě doba, kdy jsme řeky sjížděli na pramicích, takže jsme na háčku seděly dvě. S mojí nejlepší kamarádkou Petrou Novákovou jsme byly pověstné tím, že jsme hrochy (kameny) hlásily pouze za úplatu - párek s hořčicí. Během let na gymnáziu jsem měla vodáckou pauzu a na řeku jsem se vrátila s vysokou školou. Každý rok jsme v dubnu jezdili Vltavu. V dubnu proto, že nás bylo asi 50 a jindy bychom se na řeku nevešli. Vltava se totiž v sezóně mění na dálnici. No a to už jsem jezdila na kormidle, ale ne na pramici, ale na kanoi. Čímž bych chtěla poděkovat všem těm, kteří mi kdy dělali háčka, protože s mojí výbušnou povahou je div, že nikdo z nich nevyhledal po naší společné dovolené na vodě péči psychologa. (omluvný smích)

Protože jsi se také podílela jako kameramanka na filmu Strakonice dnes, musím se zákonitě zeptat, jaký máš vztah k filmu?
Veskrze kladný. I když preferuju knihy, tak i filmy rozhodně patří k mým koníčkům. Ráda chodím do kina. Trochu nepříjemnosti mi ale působí to, že v běžné mluvě dost často používám známé i méně známé hlášky z filmů a občas se setkám s nepochopením. A mezi moje nejošoupanější DVD se řadí kolekce záznamů her Divadla Járy Cimrmana a filmy z dílny Svěrák + Smoljak. Občas mám pocit, že bych je mohla dabovat, kolikrát už jsem je viděla.

Už jsi někdy byla v Berouně?
Byla.

A vzpomeneš si, co jsi řekla, když jsi tam přijela?
Beroun. (zcela vážně)

No tak myslím, že už jsme toho napovídali dost. Ty jsi takový živel, fundovaný psycholog by jistě použil termín sangvinik říznutý cholerikem. Jsi také životní optimista?
Řeknu ti to takhle. Pesimista vidí v tunelu tmu. Optimista vidí světlo na konci tunelu. Realista vidí světla vlaku. Strojvůdce vidí tři blbce na kolejích.

Krásně řečeno. Takže optimista. Díky moc za rozhovor. I když v našem případě to byl spíše monolog.
Já taky děkuji a doufám, že čtenáři vydrželi až sem a že se při čtení bavili alespoň z poloviny tak jako my dva, když tento rozhovor vznikal. (teď vypadá, že to myslí vážně)

Regina Auterská štafetu předává Evě Vachlerové.