Mám sen o krásném nábřeží mezi mosty

Hostem Štafety Strakonického deníku je architekt Jan Rampich. Do seriálu rozhovorů ho pozvala lékařka Jelena Hálová.

Honzo, do Strakonic jsi se přistěhoval z Blatné, ale kde jsi se narodil a studoval? Máš sourozence? Jak dlouho znáš Strakonice?

Milá Jeleno, narodil jsem se v Plzni a žil v Hromnici u Plzně, Blatné, Karlových Varech – Rybářích, Karlových Varech – Tuhnicích, znovu v Blatné, v Praze, Plzni, Strakonicích a teď v Únicích. Ze vsi do vsi. Vystudoval jsem Fakultu architektury ČVUT v Praze a tamtéž absolvoval i urbanistický postgraduál. Můj o rok mladší brácha je veterinární lékař, který už desítky let působí jako šéfveterinář plzeňské ZOO a má také svou soukromou praxi.
Strakonice znám od konce šedesátých let, 1. září 1968 jsem začal studovat tady na gymplu. No, studovat zrovna ne, týden jsme drželi stávku za odchod velkých východních nájezdníků (s těmi to ale moc nezamávalo !) a pak byli čtrnáct dnů na bramborách v Dřešíně . . .

Fascinuje tě nějaký historický nebo současný stavební styl či sloh?

Jasně, soudobý bezozdobný minimalismus, možná ho budeš znát spíš pod pojmem moderní sloh nebo funkcionalismus. Těší mě, že také tvůj dům ze 70. let je jeho působivou ukázkou. Nerozumím ale, proč stále tolik rodinných sídel vzniká ve stylu „podnikatelského baroku“, zajdi se podívat pod Kuřidlo nebo na Jezárky a budeš to stěží „vydejchávat“. Z historických slohů mám rád českou barokní gotiku Jana Blažeje Santiniho.

Co se ti ve Strakonicích nejvíce líbí? Třeba budova, ulice, zákoutí.

Hrad. A mám radost, že jsem k jeho utěšenější podobě přispěl v posledním desetiletí několika projekty – úprava parteru, zadláždění, mobiliář, koncertní a výstavní sál na místě někdejšího vyhořelého pivovaru atd.

Máš představu o nějakém objektu, nebo něčem, co by občané města potřebovali, eventuálně měli z toho radost, nebo něco, co tady z tvého pohledu chybí?

Ano, mám sen o krásném nábřeží mezi mosty J. Palacha a tím pod Hvězdou. Strakonice se k tak unikátnímu fenoménu, který představuje řeka Otava, stavějí zadkem. Srovnej si to s Pískem (ale radši ne, mohla by tě jako strakonickou patriotku přepadnout deprese). Nebo výtvarné přetvoření lávky na Katovické, když už tam stojí. Udělat z toho přednost, Západní bránu do města, charakteristickou skulpturu, strakonickou ajfelovku. Skvělá by byla také rozhledna na Kuřidle s pěknou výletní restaurací. Bohužel ale – to nejdůležitější a zcela zásadní, totiž centrální náměstí, hodné toho jména, v lokalitě na Ostrově - město kunktátorstvím a kvietismem svých představitelů před několika léty zcela prokoučovalo. Šance udělat ze Strakonic opravdové město se tak snad může opakovat nejdříve za stovky let . . .

Opakovaná otázka, ale ptám se: Co říkáš naší nové otavské lávce a co upravenému Velkému náměstí?

Za obé vedení města chválím. Konečně zaznamenání hodný čin! Děsí mě ale, kolik Strakoničanů je nespokojených: je to mnohem víc, než těch, kteří si lávku a náměstí stačili vůbec prohlédnout a udělat si názor. Reptání je pro zdejší vašnosty typické jak doutník pro Churchilla.

Ctíš pravdu, spravedlnost, čest, dobro, jsi chytrý, vzdělaný. Vstoupíš někdy do vysoké politiky, až tě přestane bavit rýsování?

No, milá Jeleno, kdybys měla ve své chvále pravdu, budu nejspíš muset kandidovat nejspíš rovnou na Prezidenta zeměkoule nebo Centrální mozek lidstva . . . Strakoničtí mě ale asi nikdy nezvolí nikam. Aniž jsem chtěl, asi jsem mnoha lidem v revoluci jako představitel zdejšího OF (a navíc náplava!) vstoupil na kuří oko. A oni nezapomínají. Architekt tady také nosí svou kůži na trh, jeho omyly pořád straší na zemi (a ne jako u vás doktorů pod zemí) a místní mi přičítají i takové stavby, které jsem nikdy neprojektoval a ani jsem v tomhle městečku nežil, když se stavěly – třeba sídliště Mír nebo lávku přes Katovickou. To je boj se zlobným hlupstvím, to se nedá vyhrát. Přesto využiji příležitosti a uvedu tu pár staveb, co jsem ve městě opravdu vytvořil: malou prodejnu (původně ovšem kavárnu a galerii) na soutoku Otavy s Volyňkou, dům s kulatým nárožím pro lékárnu v Bezděkovské, rekonstrukci kina Oko, bytový villadům v Sokolovské, prodejnu Milisterfer na Volyňské, prodejnu ložisek Troška v ul. Textiláků, bytový dům Mikado na Jezárkách, nyní rozestavěný bytový dům vedle ZŠ Dukelská atd.

Jaké máš koníčky a záliby?

Poslední dobou mě hodně baví psát, napsal jsem už stovky článků pro Můj dům, který jsem spoluzaložil v roce 1993, nyní píši už 10 let pro Dům a zahrada. První knihu o rodinném bydlení jsem dal dohromady v roce 2004, teď je v tisku druhá (Rodinný dům ze všech stran), v březnu ti jí přinesu. Také píšu pro různé jiné noviny a časopisy, v poslední době pro Olomoucký deník, Nové Klatovsko, Břeclavský deník, Metro . . .
Novela z vojny v 70. létech už má sedm kapitol a vychází v Klatovech, uvidíme, co z toho vzejde. Mám rád svou sbírku cihel s kolkem a prvorepublikových pivních lahví, večer čtu knížky o dějinách naší země a mé oblíbené Británie. Jo, a kupuju si strakonické pivo, paní sládková Vlková z něj udělala malý zázrak . . . Zkusilas někdy takovou Otavskou plavbu nebo Velkopřevora?

Děkuji ti za rozhovor a ještě bych měla čtyři téměř soukromé otázky: Čeho si nejvíce vážíš, co je ti nejvzácnější, co je to nejdražší a co obdivuješ?

Nejvíce si vážím, že můžu žít ve svobodě, že jsou komundírové v senkrovně dějin, bohdá definitivně. Nejvzácnější je vztah k Bohu, sem tam mám pocit, jako že to funguje, jindy se mi ztrácí. Ale doufám. Nejdražší jsou mi vztahy k lidem, samozřejmě především v rodině – plní mě radostí, že to u nás je, jak má. Obdivuji sílu mravenců, kohokoli, kdo umí hrát na jakýkoli hudební nástroj, kultivovaný esprit Marka Ebena, úroveň pořadů na ČT 2, statečnost Su Ťij a čínských disidentů, Tomáše G. Masaryka, Václava Havla, odvahu Milana Trégla, jediného strakonického chartisty, bytový dům na rohu Čelakovského a Havlíčkovy od kolegy Zbyňka Skaly, hru Lionela Messiho, moudrost Bible, ducha první republiky, švýcarskou punkrockovou skupinu Tight Finks a úpornost snahy mé ženy vypěstovat mrkev nebo kapustu u nás na kopci, vždy znovu a znovu torpédovanou plži, krtky, hmyzem, zajíci, špačky, suchem a UFO.

V dalším pokračování Štafety Strakonického deníku dá Jan Rampich prostor Ivetě Ferencové ze Strakonic.