Za pár dní čekají Ivana Čecha pětasedmdesátiny. Z předchozích manželství mám dvě dcery. Se současnou manželkou Marcelou dvě děti vyženil. Při našem rozhovoru přišla řeč na jeho život i vztah k výtvarnému umění.

Nejste rodilý Strakoňák. Odkud pocházíte?
Narodil jsem se 5. listopadu 1935 v Praze. Můj otec byl evangelický farář, s maminkou měli šest synů. Před protektorátem mohl emigrovat, zůstal tady. Poté byl penzionován. V roce 1947 ho zavřeli za to, že bral peníze od protektorátní vlády. Maminka učila, přechodila zápal plic a zemřela, nedlouho potom ve vězení skonal i otec. S dvěma mladšími bratry jsem byl v dětském domově v České Lípě. Další bratry měla u sebe babička v Písku. V té České Lípě jsme byly takové atypické děti mezi těmi, co třeba předtím dva roky přespávaly někde v příkopě. Dobře jsme se učili. V té době byl domov v péči kanadských unitářů (UNRA), měli jsme od nich jak jídlo, tak oblečení. Přestože jsme byli sirotci, chodili jsme nejlíp oblékaní z celého města.

A jak jste se dostal k architektuře?
Z dětského domova jsem se vrátil k babičce. Mezitím mi jeden bratr umřel. Dva nejmladší byli pořád v domově, protože by nás babička neuživila. Šel jsem na vojenské gymnázium. Tam jsem maturoval a pak jsem se po různých peripetiích dostal do civilu, na vysokou vojenskou školu se mi nechtělo. Poté jsem vystudoval architekturu. Tou se výtvarná část stále prolínala. Po skončení studia jsem dostal umístěnku jako učitel průmyslové školy stavební v Havlíčkově Brodě. Šel jsem tam bez praxe, teorii jsem uměl, ale vůbec jsem neuměl uchopit osnovy. Po třech letech jsem šel dělat městského architekta do Kutné Hory. Jednou ke mě přijel kolega ze školy, který vyhrál konkurz ve Strakonicích, aby viděl, co ta práce obnáší. Za tři dny se rozhodl, že to nevezme. Chtěl jsem zpátky do jižních Čech, tak jsem mu řekl, ať se o mě zmíní. Tak jsem se dostal do Strakonic.

Jak vypadala vaše pracovní léta ve Strakonicích?
Dělal jsem na městě deset let. Za doby mého působení došlo například k výstavbě zimního stadionu, sportovní haly či plavečáku. Bylo nás na odboru výstavby sedm, nebyl žádný odbor rozvoje, žádný odbor životního prostředí.

Co si myslíte o současném výtvarném umění?
Například když vidím některé reklamy, je na nich vidět, že je mnohdy dělají lidé, co vůbec nemají výtvarné cítění. Všechno dělají na počítači. Tak ty mě tedy úplně minuly. Kromě toho nemůžu skousnout, co všechno je dnes možné považovat za umění. I když dělám ty své abstraktní věci, chci, aby to bylo pečlivě namalované. Aby bylo vidět, že je to poctivá práce.

Jak jste se dostal k abstraktnímu malování?
Dříve jsem dělal více krajinky. K abstrakci jsem se dostal přes vitráže, které jsem dělal. Například tady na městském úřadě ve svatební síni jsou, jedna také ve smuteční síni na hřbitově. V momentě, kdy začnete dělat vitráže a skutečnost si rozdělovat do těch barevných ploch, protože to sklo má vždy jednu barvu, tak si to pak začnete rozkládat všechno. Byl jsem najednou zpátky někde u kubismu. Dál jsem se nedostal, kubismus je pro mě vrchol modernosti. Surrealismus se mi tolik nelíbí.

Bude vám 75 let, jak je možné, že vás malování drží dodnes?
Při práci jsem vlastně maloval pořád.
A že to můžu dělat ještě v tomhle věku, to je také zásluha mojí ženy. I díky ní mám na to čas. Mám možnost být na chalupě, tam se tomu plně věnovat.