Toho 15. prosince roku 1898 byla suchá zima. Jen v brázdách na polích leželo něco bílého sněhu. Bledé sluneční paprsky se snažily proniknout studeným mlžným oparem. Z komínů chalup vystupoval rovně k nebi šedobílý kouř. Jako dřevěné loutky byly na kouřových šňůrách zavěšeny k obloze nízké domečky vesnice Podolí.
Ruce pracovníků při mlácení obilí po ránu tuhly, proto měli na rukou rukavice s ustřiženými prsty. Teprve kolem poledne se oteplilo. Ve statku Jana Bárty mlátili pšenici. Mlátička stála ve stodole na mlatě. Od ní nízko při zemi vedla tyč k žentourovému kolu za stodolou, které bylo poháněno koňmi, jež poháněl čeledín Kohout. Aby drůbež nebo cizí osoby nemohly ze dvora do stodoly, byla oboje vrata jen pootevřena. Mlátička hučela, z obilí se prášilo. Čeledín Janeček podával z perny uskladněné snopy obilí, hospodář je dával do stroje a jeho manželka na druhé straně odhrabávala slámu a vymlácené zrno. Všichni byli cele zaujati svou prací.
Za čeledínem Kohoutem přišel Pepíček Blažek. Vrátil se právě ze školy. Doma zastal jen nemocného otce, matka se ještě nevrátila z práce. Když uslyšel u sousedů hukot mlátičky, rozběhl se tam. Dokud byl malý, chodíval tam s maminkou. Líbili se mu koně i jiná domácí zvířata, která doma jeho otec, domkář, neměl. Dnes už je mu třináct let, nepotřebuje doprovod. Pepíček je chlapec chytrý a velmi čiperný. Rád vypomůže, kde je potřeba. Teď přišel k čeledínovi za stodolu, sedl si na oj a chce se povozit. Čeledín ale pro to nemá pochopení, odhání chlapce, aby nepřišel k úrazu. Pepíka však neúspěch neodradí. Odchází a nepozorovaně vstupuje do stodoly, pozoruje práci a postaví se k mlátičce v místech, kde běží hnací řemen. Hospodářův výkřik, aby šel odtud, projel celým jeho tělem. Pepíček se otáčí a odchází.
Hospodář si dál hledí své práce, ale myslí i na to, že by chlapcova nepozornost mohla pro něho skončit tragicky. Za chvíli na to slyší za zády srdcervoucí výkřik. Otočí se a vidí hocha s rukou vsunutou pod tyčí žentouru. Duchapřítomně, co síly má, zavolá na koně „prr“. Čeledín okamžitě zastavuje koně. Bárta přiskočí k hochovi a pomáhá mu vytáhnout ruku. „Schází ti něco?“ ptá se soucitně. „Ruka mě trochu bolí“, pláče chlapec. Chtěl vytáhnout svazek pšenice, který se zapletl pod tyč. Práce ve stodole ten den skončila. Všichni byli rozrušeni nešťastnou událostí. Hospodář zavolal lékaře. Také matka zraněného chlapce přiběhla. Lékař ruku ošetřil a obvázal. Zjistil, že je zlomena a svalstvo na předloktí je roztržené a rozmačkané.
„Chlapec by měl jít do nemocnice,“ říká doktor. Ale všichni se zaručují, že bude chlapci doma lépe, sám hospodář ho bude ošetřovat, mají Pepíčka rádi. Lékař odchází s podotknutím, že kdyby ruka začala otékat a modrat, musí chlapec do nemocnice. Matka ponechala synka na statku. Věřila, že se o něho líp postarají než ona. Bártovi byli zámožní a měli jen jedno děcko.
Když třetí den začala ruka Pepíčkovi otékat, jel hospodář ihned pro lékaře. Ten jen konstatoval, že ruka je zachvácena gangrénou, vyměnil obvazy a doporučil odvézt chlapce okamžitě do nemocnice k amputaci ruky.
Téhož dne, 18. prosince 1898 v 19.30 třináctiletý Josef Blažek zemřel. Podle posudku lékařské komise, která prováděla pitvu, byl příčinou smrti rozklad krve. Včasnou a vhodnou pomocí, amputací ruky, mohl být chlapci zachráněn život.
Malá bílá rakvička byla položena do zmrzlé země. Hrob vzápětí přikryla sněhová pokrývka. Kolik bolesti a slz způsobila chvilka, v níž chlapec chtěl vyjmout svazek pšenice zpod žentourové tyče. Pohřeb třináctiletého chlapce a částečně i výlohy s ním spojené zaplatil hospodář Bárta.
Život v Podolí však pokračoval dál. Ve staveních se ještě o tragické události hovořilo, ale byly tu už zase jiné starosti před blížícími se vánočními svátky.
Z komínů se kouřilo. A v mrazivém bezvětří zase visely na kouřových šňůrách podolské chalupy jako loutky při divadelním představení. Ale jen pro nezúčastněného a nezasvěceného pozorovatele. V Podolí přece hráli dál své životní role živí lidé a nešťastní rodiče mladého nadaného chlapce, jehož život tragicky skončil.
