Na dlažbě se odráží světlo pouliční lampy. Odbila půlnoc a stín postavy klouže po zdech domů. Náměstí Míru se utápí v nočním tichu a Perchta z Rožmberka v podání herečky Ireny Kačírkové neslyšně prochází jeho středem směrem ke zvonici.

To byla filmová scéna, která mi proběhla hlavou ve chvíli, kdy jsem na blatenské náměstí přišla, vlastně více než čtyřicet let poté, co se zde trezorový film Zdeňka Podskalského Bílá paní, natáčel. Reálie se příliš nezměnily.

Je 14 hodin a z parkujícího vozu právě vystupuje žena, se kterou se dávám do řeči. Ukáže se, že je Pražačka a do Blatné „utíká“ před ruchem velkoměsta na chalupu. „Nejvíce mě překvapilo, že po páté hodině se krámy zavřou a už tady není ani noha. Vedle na třídě J. P. Koubka jsou kavárny, takže tam to žije déle. Byla jsem překvapená, že po letní sezoně na náměstí večer nikoho nepotkáte,“ řekla Jitka Petráková (38) z Prahy. Popisuje, jak se sžila s místní zvláštností. Za skutečné náměstí totiž považují Blatenští komplex náměstí Míru a přilehlé třídy J. P. Koubka. „Jako Pražačka jsem se tady orientovala podle cedulí. Mám pocit, že místní nemají zafixovaný název náměstí Míru. Když jsem se tady s přáteli měla sejít, říkali mi do telefonu, sejdeme se na městě. Zatímco já jsem čekala na náměstí Míru, oni stáli na třídě J. P. Koubka,“ popsala žena. Ptám se, jestli jí na náměstí něco schází. „Nic mi nechybí. Jen možná nějaká rybí restaurace, to by se k Blatné hodilo,“ míní Petráková.

Rozhlížím se a přemýšlím, co všechno náměstí místním nabízí. V jedné z budov tady sídlí Městské muzeum, knihovna. Téměř naproti je herna s videoterminály. Několik obchodů s textilem, pak také obchod s tradičními řemeslnými výrobky, krámek s krmivem pro zvířata, restaurace, kadeřnictví, masna a několik domů, které na své využití teprve čekají. Černé igelity za okny jedné z budov vzbuzují zvědavost, zatímco pamětní deska na jeho zdech připomíná, že zde v bývalém zájezdním hostinci v červnu 1856 přenocoval těžce nemocný Josef Kajetán Tyl.

Dominantou náměstí je ale skoro padesátimetrová zvonice. S kočárkem u ní stojí třicetiletá Martina. „Věž se mi na náměstí líbí nejvíc. Nejmíň asi obchodní dům,“ ukazuje na objekt ve vedlejší ulici J. P. Koubka. „Nemáme v Blatné klasické náměstí, kde by byla pěší zóna. To tady chybí,“ říká.
Třída J. P. Koubka je pro některé Blateňáky náměstím více než prostor, který má náměstí ve svém názvu. „Myslím si, že v rámci možností je náměstí dobré. Líbí se mi víc než třeba to ve Strakonicích,“ dodala Martina.

I na mě působí podélné náměstí Míru vcelku malebně. Stromy vysázené uprostřed dostávají s podzimem oranžovou barvu. Jsou tu lavičky, ale zrovna nikoho nezlákaly k posezení. Před patnáctou hodinou provoz aut o něco zesílil.

„Tady je malé náměstí a na městě je velké náměstí. Centrum města je na prostředku u obchodního domu třídy J. P. Koubka,“ vysvětluje mi osmdesátiletá Marie Kroupová. „Bydlím v Blatné už mnoho let. Je znát, že přes léto se tady pohybuje hodně turistů. Teď je tady klid. Ale jsem s náměstím spokojená. Přijdu sem jen příležitostně, já už bych si tu nepřála žádné změny,“ směje se. Napadá mě, jestli jako obyvatelka nevzpomíná, jak se kdysi ještě černobílý film Bílá paní ve městě natáčel. „To si vůbec nevzpomínám. Ale myslím, že se natáčel na zámku,“ zapátrala v paměti Kroupová. Převyprávím jí tedy noční scénu z filmu, která se mi při příchodu sem promítla v hlavě: Perchta přechází náměstí Míru směrem ke zvonici. Žena je zjevně překvapená. „Tady po náměstí?“ diví se a očima měří prostor od Mariánského sloupu ke věži.

Náměstí Míru v Blatné, zvěčněné roku 1965 v české veselohře, zná mnoho lidí, kteří Blatnou nikdy nenavštívili. O zvláštním kouzlu, které z náměstí dýchá, se ale stojí za to přesvědčit na vlastní kůži.

V mapách a na štítcích ulic jsou místa v Blatné pojmenována jednoznačně. Náměstí Míru ale místní zvou také jako "malé" náměstí. Třída J. P. Koubka je často zvaná jako "náměstí", "velké" náměstí nebo zkrátka „na městě“.