Pomalu se blížil konec prázdnin. Z oslav sedmdesátin tety u příbuzných se Drahomíra Hošková vracela se svým bratrem až druhý den. Když projížděli autem srpnově oděnou letní krajinou a mířili k domovu, netušila, jaká pohroma ji ten den čeká. Obrovská pohroma, která s drtivým dopadem zasáhne celou rodinu.

Asi dvě hodiny po návratu domů do Velešína to přišlo. Ozval se domovní zvonek a za dveřmi stál otec kamaráda jejího syna Pavla. Přinesl strašnou zvěst. Jejich devatenáctiletý syn Pavel už nikdy domů nepřijde. Bylo 22. srpna roku 2004.

Nehoda s tragickým koncem se odehrála kolem 14.30 hodin na silnici poblíž Roudného. Čtyři přátelé jeli autem z Českých Budějovic směrem k Velešínu. Brali to zadem, přes Římov. Vůz řídil Pavlův o rok starší kamarád. Kdoví, jak to přesně bylo, prý naproti nim náhle vyjel se svým autem řidič z Rakouska. Auto se čtyřmi mladíky dostalo smyk a narazilo do stromu.

„Nikdo mi nechce říct víc, protože se bojí, že bych to nezvládla,“ vypráví Pavlova maminka Drahomíra Hošková. Od tragického okamžiku uplynulo šest let, ale teprve až teď dokáže paní Drahomíra o svém synovi už trochu mluvit. Ostatní Pavlovi spolupasažéři utrpěli různá zranění jako otřes mozku, zlomeniny … ale žili. Rodině Hoškových se zhroutil svět. Paní Hošková se z té strašné rány dlouho léčila po psychické stránce.

Místo nehody dnes připomíná jenom dřevěný kříž se jménem jejich syna.

„Náš Pavel měl hrozně rád život. Vyučil se tříletý obor na škole ve Velešíně a pracoval v Jihostroji. Jako malý hrával fotbal, pak hokejbal, ze kterého si přivezl dvě stříbrné medaile – máme je pověšené na jeho fotce,“ líčila Drahomíra Hošková. „Byl to hrozně hodný hoch,“ nemůže se ubránit slzám.
Matka po ztrátě syna dlouho marodila, ale zjistila, že nejde být se svým smutkem dál doma. Proto začala chodit do práce, aby přišla na jiné myšlenky. „Ani jsem nechtěla z práce chodit domů. Ale pravdou je, že dodnes nemám od té doby ráda víkendy. I když to utíká a máme ještě dceru a vnoučata, to prázdno po něm je tu pořád, pořád nám chybí.“

Pavlovi kamarádi o výročích ke křížku zajedou a na hřbitově nacházívá paní Drahomíra v místě odpočinku svého syna od kohosi zapálenou svíčku. Může se jen domnívat, kdo ji rozsvítil.„Možná je od toho chlapce, co řídil. Vím, že tohle nechtěl a že se tím určitě trápí. Je to hodný kluk a ponese si to s sebou celý život, ale nejde mi to, zcela mu odpustit … Věřím, že přijde doba, kdy se to změní a budu schopná s ním zase mluvit. Vím, že to mohlo dopadnout i opačně, snažím se zdůvodnit si to, co se stalo, rozumově a potlačit to v sobě. S manželem jsme se s tím dodnes nesrovnali,“ říká smutně. „To se nemělo stát …“