Kdybychom na téma Dobré vody na Podsrpu měli zahrát divadelní hru, byla by scéna plná výrazných figur: Jeho důstojnost kníže Velkopřevor maltánský, soused čipera Bezděkovský, měštěnín strakonický Šimon Veselý, dva až tři ustaraní faráři podsrpenští, chudobná vdova z Ptákovic, jeden hostinskej Němejc a spousty statistů, jak se jim tak nepěkně říká, přestože zalidňují naše divadelní kulisy docela dynamicky. Na ně budiž vymalována řeka, most, cesta vzhůru a kopec zvaný Srpsko. A také prosím jeden poutní kostel, ale ten by sahal až nad oponu, takže si ho raději budeme představovat. Nakonec jako „deux ex machina“ nám zbyla Panenka Marie. Celý tento kus se hraje již dobrých tři sta let, a tak jednota času, místa a děje nemůže být zaručena. Jen ta studánka je trochu na okraji, jak tomu ostatně bylo vždy.
S vodou měly Strakonice nedobré zkušenosti, samo město stálo obklopené proudy jako nějaké Benátky. Pravidelné povodně tropily škody nejen na majetku měšťanů, ale často také strhávaly mosty. Jeden takový stával od renesančních časů mezi hradem a menším městem přiléhajícím k nově dokončenému chrámu sv. Markéty. Odtud byly přebytečné sochy vyneseny na čerstvý vzduch a postaveny na mosty. Socha Jana Nepomuckého, stojící později ve výklenku druhého mostu spojujícího malé a velké město, se stane později předmětem doličným při zázraku, který vedl ke svatořečení toho „mostního světce“. Ale před námi je zázrak sochy mariánské, která stála na větším mostě. V roce 1718 byla povodeň opravdu veliká, vody se hrnuly až přes most a vzaly s sebou i Pannu Marii.
A již je tu soused Bezděkovský, který po opadnutí vody pilně pátrá, co potřebného voda přinesla. A tu vidí na břehu sochu. I postavil ji za souhlasu konšelů na svém poli u Srpské při pěšině na Modlešovice.
Nyní přichází další přičinlivec Šimon Veselý a stlouká kolem Matky Boží jakýsi přístřešek fortelně podezděný. Socha na kopci láká a přitahuje zvědavce, ze zvědavců se stávají prosebníci a z prosebníků dárci. Za čtyři měsíce se ocitlo ve škvírách posvátného příbytku 290 zlatých! To už návštěvnost dosáhla rozměrů procesí a poutí a nikdo z věřících si neopomenul omýt oči ve studánce vyvěrající vpravo vedle cesty ze Strakonic. Ba toto místečko se stalo součástí zastavení při putování za nově zrozenou Pannou Marií Podsrpenskou.
V roce 1749 konečně vznikla pořádná kamenná kaple a první šatičky z červeného hedvábí darovala Panence Anna Schmidová ze Strakonic a druhé, voskové barvy, primátorová Sádlová. Třetí madame Nachtigalová až z Horažďovic. Ovšem nejlepší obětoval pan Dicenti, Ital usedlý dole ve městě. Tedy, ty nestály dva centy, spíše dva centy vážily. Až zmíněné dámy zbledly závistí! Kéž by se takto snadno opatřovaly i divadelní kostýmy.
Nyní přichází komise a zkoumá nábožný ruch. Padají otázky, čela se chmuří. Vždyť sem míří lidé až z Němec, takže davům již nestačí ubytování v Hajské, Modlešovicích, Ptakovicích ani dole v Bezděkově. Energičtí velkopřevorové všechno jistili, ale nakonec hrabě z Althanu přikročil ke zbudování řádného poutního chrámu. Dne 9. září 1774 byla socha, která vše zavinila, přenesena do nového příbytku – kostela Bolestné Panny Marie. Roku 1779 papež Pius VI. udělil v tomto místě plnomocné odpustky každému, kdo sem aspoň jednou v roce přišel a přijal zde svátost oltářní.
Císař Josef II. se chvíli se sochou přetahoval a chtěl ji z oltáře nadobro vypudit, jenže sotva zaklepal bačkorami, Maria se vítězoslavně vrátila na Podsrp. A studánka? K ní postavili již v 18. století boží muka a generace Strakoňáků i lidí z okolí chodí si sem každodenně pro vodu. Je čistá, chutná, hodně měkká a mírně radioaktivní. Jen poutní chrám trochu osiřel. Stejně jako scéna tohoto barokního spektáklu. Boďák švenkuje. Herci se vytratili. Naproti, dole, na druhém konci města září nové chrámy. Jsou plné plastikových umělých studánek.
