Když putoval básník Ladislav Stehlík kolem Blatné, byly jistě prázdniny. Učiteloval stejně jako Karel Klostermann. A ty dva měsíce znamenají obrovskou fůru času. Jít, potkávat, hovořit a nakonec psát. A když to takhle děláte pár desetiletí, můžete napsat Zemi zamyšlenou. Krajinu totiž tvoří příroda, příběhy lidí a čas.

Čarodějný symbol

Když se tedy učitel Stehlík ubíral ke Skaličanům, nemohl si nevšimnout mnoha kamenitých pahorků, díky jimž dostala vesnice své jméno. Na fantastickém kopci rostla z balvanů stará bříza. Jak se dozvěděl od místních, říkávalo se tam Na Kátlperku.

Bříza je symbolem čarodějným. Předkové říkali bříze také strom muří. Její míza léčila lidi z uhranutí můrou. V magickém vnímání světa jsou její splývavé větve podobny vlasům a na vlasy se přece používá březová voda. Strom se musel naříznout v březnu, velký kmen dal za noc až 5 mázů šťávy, jak se psalo ve starých herbářích. Březové proutí pak sloužilo k výrobě košťat.

Jedním takovým právě zametala svůj dvorek čp. 15 paní Žižková, jejíž maminka pocházela z blízkých Buzic. Z jejího vypravování jsme se dozvěděli, že před 50 lety pálila mládež na Kátlperku „čarodějnice“. No, a odtud je jen krůček ke staré pověsti:

Zaspal a zemřel

„Kdysi sloužila tato kamenitá homole za strážní pozorovatelnu, podobně jako vršek u Milčic, z něhož bylo vidět kouřové signály na Šumavě. Kdo viděl dým, sám zažehl hranici, neboť nepřátelé české země se blížili.

Když jednou jeden strážný zaspal a vojska vtrhla do matičky Prahy, byl nebohý mladík popraven na blatenském popravišti. Jeho duch pak chodíval kolem Kátlperku a hledal pokoje. Říkalo se, že kdo opět po letech na vrchu rozdělá oheň, zbaví nebožtíka prokletí.

I vydala se jedna zbožná dívka v noci na vrch, neboť se jí té duše zželelo. Sotva plameny olízly dřevo, dívka se ulekla, neboť kolem ohně se začaly slétat čarodějnice. Ubohá dívka pozdě vzpomněla, že je zrovna noc filipojakubská. Jen proto, že měla u sebe dotýkaný růženec, nepropadla peklu. Byla však zakleta do studánky. Oba mladí nešťastníci se mohou setkat vždy po roce na svaté Filipa a Jakuba. V noci jim tam dělají čarodějnice hroznou společnost.“

Část této pověsti zažil na vlastní oči a uši obecní slouha František Novák, který se vracel v inkriminovanou noc z pochůzek po Blatné.

Podivných míst je u Skaličan povícero, neboť po cestě do vsi musíme projít mezi Závistí a Pejchou, což jsou zdejší rybníky. Dobře ilustrují časté vzteky a pády furiantských sedláků, které se pak vykupovaly poutí na Svatou Horu, či jisté vlastnosti panských drábů a poháněčů.

Nade vsí můžeme vystoupat po Čertových schodech, ale budeme paradoxně blíže nebi.

Podobnou krajinnou hříčkou se stal kopec Zloděják, kde mívali lupiči své skrýše. Všechno vám mohli sebrat, jen paštiky ne, neboť cesta vedla ke kostelu v Paštikách.

Báseň

Zanechme žertování a dejme prostor melancholii básníka, jehož neviditelným domovem se stala česká řeč: „. . . . šero zduchovňuje stromy do zvláštních podob a zdůrazňuje prapůvodní tektoniku krajiny. Jen matně rozeznáváš na pahorku kručinky, chrastavec, hvozdík i devaterníky a z okolních brázd zasvitne skromný květ bramborový . . .

(Z knižní trilogie Nebe studánek autorů Ondřeje Fibicha a Ivany Řandové)

Skaličany (Skalčany) patří k městu Blatná, okres Strakonice, Jihočeský kraj. Nadmořská výška 448 m. První zmínka 1411. V roce 1870 zde žilo v 31 domech 223 obyvatel. V roce 2001 tu stojí 43 domů a v nich je 100 lidí. Kód obce 14800 8.