V dobách dřevních, řečeno po starodávnu, bylo plno lesů. Potom, když přišel do země České průmysl, většina kopců byla náhle holá. Tento fakt můžeme zjistit z map I. vojenského mapování, které probíhalo od roku 1762. I na obrázcích tehdejších hradů a zámků vidíme dobře budovy, dnes opět zarostlé stromy.

Stačí porovnat například Střelu. Lesní hospodářství přinášelo nemalý užitek, a tak byla vytvořena správa, aby majitelé nepřicházeli zkrátka. Vždyť z výnosů takových Píseckých lesů se před 100 a více lety zajišťoval i provoz píseckého gymnázia.

Ovšem cizí majetek lákal v době dávné, jako láká i dnes. A ještě více lákal les toho, kdo jej měl doslova za humny.

Náramný střelec

Hostinský z jedné královácké vsi byl náramný střelec a moc dobře to také věděli panští myslivci, ale šikovného pytláka nemohli dopadnout při činu. Chodili k němu schválně na pivo a slídili, zda někde na podlaze neuvidí bažantí pírko či chlup ze zajíce. Všechno marně.

Jednou do hospody přišel jeden strejček a hned se zamračil, sotva zahlédl myslivce u stolu. Hostinský poznal, že mu něco chce. Strejda se chvíli ošíval, až to z něho vyhrklo: „Hele, hostinský, půjč mi pušku. Chodí mi nějaká škodná na holuby!“ Ten řekl: „Půjčím, proč by ne. Ale už sám nevím, kde ji mám. Vždyť jsem ji měl v rukách před rokem, když mi krahulík chytal kuřata,“ a odešel pro svou pušku pytlačku do stodoly, kde ji měl schovanou pod snopy. Protáhl ji hromadou plev, aby se zdála být zaprášená a přimáčkl na ni kus pavučiny.

Myslivcům se dravě zaleskly oči, když pušku spatřili, ale hned zvadli, když uviděli, jak je zašlá. Jen jeden povstal, a jako by žertem vzal pušku z rukou strejce, a smál se, že tou jaktěživ tchoře nezastřelí a marně natahoval a spouštěl kohoutek. Hostinský stojí stranou a dělá, že se ho to netýká. Najednou se ušklíbne a povídá: „Pane fořt, marně se namáháte, mou pušku nezkazíte!“ a vzal mu ji z rukou. Potom otevře okno, namíří, zmáčkne . . . a rána se rozlehne světnicí. Bylo nabito!

Myslivci vyskočí jak jeleni a nejvíc je udiven fořt, který tolikrát tiskl spoušť, a přece rána nevyšla. „Pusťte svého psa, pane fořt,“ zdvořile povídá hostinský a stále se usmívá. Pustili psa, který se za chvilku vrátil se zajícem. „Hezky mi to jde, drazí páni, ale jak je rok dlouhý, nevezmu flintu do ruky,“ dušoval se ostrostřelec.

Myslivci ani nedopili a vytratili se ven a od té doby se hospodě vyhýbali.

Téma pro romány

Tyto stálé půtky mezi personálem a „amatéry“ byly námětem nejen pověstem, ale také celým románům např. Škodná od Otavy nebo V ráji šumavském. Dalšími lesními postavami krom mírumilovných uhlířů, drvoštěpů či kolomazníků byli loupežníci. Ale o tom si povíme příště.

(Z trilogie Prácheňský poklad)

Autor: Ondřej Fibich