Začátkem roku 1990 se sešla skupina lidí a obnovila legální a veřejnou činnost. „Motivem bylo zažít něco, co tu předtím nebylo,“ říká spoluzakladatel Jiří Janšta. Za sídlo si skauti vybrali vodňanskou katolickou faru a dohodli se s církví, že tam mohou přebývat. Fara je ideálním místem a spolupráce trvá dodnes. Málokterý oddíl se může chlubit tak velkým a pěkně položeným areálem.

Dnes mají vodňanští skauti 86 členů. „Z toho je 38 holek a 48 kluků,“ říká vedoucí Tomáš Petřík, jehož přezdívka je Retkvik. Ačkoliv si některé organizace stěžují, že o ideály skautingu není v posledních letech zájem, ve Vodňanech je opak pravdou.

Osvěžili krev

V roce 2007 si Vodňanští řekli, že by bylo dobré přilákat do oddílů nové členy a osvěžit tak krev a snížit průměrný věk členů střediska. Uspořádali tedy Babí léto se skauty. „Na náměstí jsme postavili tee pee, stany s podsadou, otevřeli jsme věž kostela, ukazovali dětem i jejich rodičům typické skautské hry jako indiánský lakros, vařili jsme čaj v polní kuchyni,“ vypočítává Retkvik. „Zpočátku byli lidé nesmělí, ale nakonec to byla akce velice úspěšná. Podařilo se nám získat několik nových členů,“ je spokojen vedoucí. Proto ji v roce 2009 Vodňanští uspořádali už potřetí.

Škola života

Nedílnou součástí skautské činnosti jsou tábory. Vodňanští skauti jich za sebou mají od obnovení činnosti už devatenáct. „V minulém roce jsme bohužel nemohli jet na naše tradiční táborové místo, protože přišla povodeň. Na místě, kde stává kuchyně, byl metr vody,“ lituje Retkvik. „Proto jsme museli vůbec poprvé tábor přesunout, byli jsme nejdříve v Chrobolech a pak na faře ve Vacově. Nebyl to klasický tábor ve stanech, proto jsme ho pak také nazvali Tábor netábor,“ vysvětluje. Ježdění na tábory je pro mladého člověka podle vodňanských skautů nenahraditelné. „Tábor je opravdovou školou života. Děti najednou poznají, že se o sebe musí postarat, uklidit si stan, naučí se zacházet se sekyrou, umýt si ešus, osvojí si spolupráci ve skupině. Ale hlavně, na táborech se tuží parta,“ ví Retkvik. Proto skauti pojedou na tábor i letos. „Všichni doufáme, že tentokrát nás voda nepostihne,“ přeje si vedoucí. On sám má za sebou už třináct táborů a rozhodně chce zažít další.

Hurá do Anglie

Skauti ve Vodňanech nestagnují, nadneseně řečeno, snaží se být lepší a nejlepší. „Máme kvalifikované vedoucí s akreditací ministerstva školství pro práci s dětmi a mládeží ve volném čase a akreditaci ministerstva pro vedoucí dětských táborů,“ chlubí se Retkvik. V roce 2007 jeli Vodňanští na setkání skautů, kterých je na světě více než 39 milionů, do Anglie. „Jamboree, tak se setkání jmenuje, bylo skvělé. Vyměnili jsme si šátky se skautkami z Paraguaye,“ vysvětluje. Sám se musí smát lidem, kteří si ze skautů dělají legraci kvůli jejich krojům, šátkům a dalším součástem slavnostního odívání. „Srovnávat organizaci Junák s pionýry a ptát se, proč máme šátky, to je úplně zcestné. Junák a jeho šátky tu byly dávno před pionýry a komunistický režim jen zneužil systém výchovy ke svému užitku,“ vysvětluje Retkvik. Letos se některé z členek dívčího oddílu chystají na další Jamboree, tentokrát do Maďarska.

Byli nejlepší

V minulém roce zažili Vodňanští největší úspěch za téměř 20 let existence. „Naši kluci vyhráli krajské kolo Svojsíkova závodu, postoupili do celostátního kola, které se konalo v Novém Městě na Moravě,“ říká nadšeně Retkvik. „Svojsíkův závod je soutěž, která má podpořit fungování družin a jejich spolupráci, vést skauty ke skautské praxi pro život a k praktickému využití, poskytnout družinám a vedoucím zpětnou vazbu a motivovat k osobnímu rozvoji a obohatit oddílový program o nové prvky,“ cituje Retkvik z oficiálních pravidel závodu. „V Novém Městě už sice naši nevyhráli, ale jejich zážitky byly naprosto úžasné. Tři dny se nezastavili, sáhli si na dno svých sil, ale myslím, že o tom budou vyprávět ještě svým dětem,“ chválí své svěřence. Letos mají Vodňanští opět vysoké cíle.

A co vede skauty, skautky, vlčata a světlušky z Vodňan k tomu, aby svůj volný čas trávili takzvaně na skautu? „Je to láska k přírodě, chuť dělat něco smysluplného, co člověka vnitřně naplňuje. Přál bych každému, aby něco podobného zažil,“ svěřuje se Retkvik.