V listopadu 1989 byl Miloslav Trégl, kterého všichni oslovují Milane, jako signatář Charty 77 mezi prvními, kteří věděli, že se blíží konec vlády jedné strany. „Nedá se říci, že bych to přímo věděl. Ale z Prahy jsem dostával kusé zprávy, které se potom už daly jen těžko tajit. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky – všude se mluvilo o dění na Národní třídě, stávce studentů a Václavu Havlovi,“ vzpomíná nyní Milan Trégl. Přesto právě on doslova několik měsíců po listopadu 89 mizí z politické scény, na které se začali objevovat do té doby vyčkávající opatrníci. „Nebudu tajit, že se v té době daly získat skvělé věci, nebo spíš výhodná koryta. Někteří je mají dodnes, já měl strach. Získat moc je hrozně snadné, a kdybych zůstal, podlehl bych. Pach moci je opojný. Revoluce požírá své děti ať je francouzská, říjnová nebo sametová,“ dodává.

Nyní, podle svých slov, žije v míru. Především v tom duševním. Dohání věci, na které dřív neměl čas. Jeho filozofie až hraničí s určitou dávkou fanatizmu, i když – jak opět říká – ten stojí za starou belu v jakémkoliv podání. Ani si nepřisvojuje zásluhy za politické dění ve Strakonicích před 20 lety. Když se ho někdo zeptá na založení Občanského fóra, říká: „Ono tak nějak vyšlo samo od sebe. Ale ti lidé, kteří dnes tvrdí, že bez nich to nešlo, neříkají pravdu. Celá řada z nich čekala, jak to dopadne. Až když si byli víceméně jistí, že nic nehrozí, začali být odvážní. Nezalívám jim to. Pro mnoho lidí byla Charta 77 fenomén, ale pro mne to byla a je myšlenka. Takže když bývalý prezident Václav Havel řekl, že rozpouští Chartu 77, smál jsem. Myšlenku nejde rozpustit. Naštěstí,“ vzpomíná.

Možná z letité známosti, možná také proto, že se nechce zpronevěřit své filozofii, souhlasil Miloslav Trégl s rozhovorem ve Strakonickém deníku.

Vrací se vám v téhle době vzpomínky na listopad 1989?

Vrací, ale nijak výrazně to neprožívám. Už je to dávno. Byla to doba plná euforie, nadějí, ale také chuti se mstít.

Byl jste výraznou postavou strakonického listopadového sametu. To popřít nemůžete, protože Občanské fórum vzniklo ve vašem bytě.

Nepopírám to, ale nikam jsem se necpal. Byl jsem zvyklý, že mě hlídá státní bezpečnost, a když byla kolem 17. listopadu u mého bytu, tak jsem to bral s rezervou. Byl jsem chartista a koho jiného měla hlídat?

Jenže k lidem na Velkém náměstí ve Strakonicích jste mluvil vy . . .

Také souběh okolností. Nemá smysl to nějak rozebírat, ale ve stručnosti to bylo asi takhle: Milane, ty máš čerstvé zprávy z Prahy, měl bys něco o tom říct.

Jaká to byla doba, listopad 1989 ve Strakonicích?

Nádherná. Plná emocí, nadějí, plánů a také naivity. A s postupem let i rozčarování.

Vraťme se ještě k roku 89 a vznikuObčanské fóra u vás v bytě.

Bylo to 25. listopadu a u mne doma jsme ustanovili šest prozatímních mluvčí. Ale ukázalo se, že euforie nikdy dlouho netrvá – dva ještě v noci stačili své jmenování odvolat. Báli se o další osud svých rodin a blízkých a já jim to nezalívám. Nebyla to lehká doma a to, že se nelynčovalo, byla ve své podstatě náhoda. Bylo dost těch, kteří si chtěli vyřizovat účty a smýt křivdy krví.

Hned ale začátkem roku jste se z politické scény nějak vytratil a objevili se na ní lidé, kteří v počátku revoluce takticky vyčkávali . . .

A to vás překvapuje? Vždyť to se děje při každé revoluci a každém převratu. V začátku byli v čele studenti a za pár měsíců už se o nich nevědělo. Odešel jsem z politiky a z OF, protože už jsem neměl co říci. Zní to sice pateticky, ale v podstatě je to tak.

Když se stal prezidentem Václav Havel, měl jste určitě radost. Jaký jste na něj měl a máte názor?

Radost jsem měl, ale v podstatě – kdo jiný mohl být prezidentem? Na pana Havla mám celé roky stále stejný názor – je to výborný spisovatel, dramatik a člověk, ale jako prezident byl a je dost naivní.

A na Václava Klause?

Ten je mnohem tvrdší a pragmatičtější. Je to ekonom, ostřílený politik.

Uplynulo 20 let. Jak je vidíte při pohledu zpátky?

Na to je těžké odpovědět – mám svou vlastní filozofii, nemám potřebu se mstít lidem, kteří se v listopadu 89 krčili a najednou jsou z nich přední osobnosti. Nemám potřebu se cítit ublížený a ukřivděný, protože vše byla jen a jen moje volba. Ale jednu věc mohu říci zcela na rovinu – ve Strakonicích nikdy nebyli odvážlivci. Lidé tady vždycky čekali na to, jak to dopadne ve zbytku republiky. Za první i za druhé světové války, v únoru 1948, v srpnu 68 a v listopadu 89 také. Přesto jsem rád, že samet byl. Ať si to vidí každý jak chce, jsme svobodní tak, jak jsme naposledy byli za Masaryka.

Miloslav Trégl senarodil 24. ledna 1960 ve Strakonicích. Tady také absolvoval Zákldní školu Dukelská a SOU obor provozní zámečník. Od roku 1975 až do roku 1995 pracoval ve Fezku. Potom přestoupil jako řidič k jedné česko–německé firmě a od roku 2002 je v invalidním důchodu, v roce 2005 podstoupil v IKEMU transplantaci srdce. Mezi jeho velké záliby patří studium filozofických směrů a hudba. V roce 1986 podepsal Chartu 77 a stal se jejím signatářem. Je římskokatolického vyznání. Pokládá sám sebe za velkého patriota Strakonic.

Strakonické memento

Být mluvčím humanistického a demokratického étosu učil nás kdysi básník Jaroslav Seifert. Proto nám před očima při 20. výročí státního převratu defilují lidé, díky nimž nebyla doba ztráty svobody a důstojnosti úplně marná.

Věřící, sedláci, živnostníci, piloti RAF, umělci, skauti, underground a další.

Pravda, stateční jsou vždy v menšině, ale jejich oběti přinesly jeden důležitý jev. Nemusíme se za život v totalitě tolik stydět. Zato by se měli stydět všichni ti nomenklaturní komunisté a přitakávači, kteří silou své nestoudnosti ještě dnes okupují posty v samosprávě, na státních úřadech či na dalších významných místech.

Ba, jsou tací, kteří sedí i na několika židlích a pojem dobrých mravů jim nic neříká.

Vyzýváme je, aby při oslavách 17. listopadu seděli doma, neb nemají k radosti z tohoto dne žádné morální oprávnění. Ať tedy zkouší v tichu domova pustit do svých hlav a duší takovou prostou věc, jako je svědomí a stud. Bilance 20 let je v mnoha případech neutěšená. Jako by nový systém vyrůstal nikoli z díla statečných a mravných, ale z hnoje.

I takoví Němci dokázali nakonec reflektovat svůj podíl na Hitlerově říši zla.

Reflexe a historické zkoumání podílu různých lidí na udržování stalinského a brežněvovského komunismu, na úrovni našeho okresu, neexistuje. Snad přijdou nové generace, které tímto vyzýváme:
Zmizelí sousedé nebyli kdysi jen Židé, ale i všichni nepřátelé a odpůrci komunismu !
Důstojné pojmenování faktů, kdy jedni sousedé likvidovali ty druhé, je nezbytné, aby se demokracii dařilo. Příštích 20 let nesmí být promarněno, nemáme-li upadnout zase do okovů, byť třeba jen vlastní malosti.


Milan Trégl, disident
Karel Bouša, muzikant
Miroslav Němejc, disident
Ondřej Fibich,
autor samizdatů