Každodenní myšlení, jednání i kontakty člověka ovlivňují bezpochyby dvě základní perspektivy – mužská a ženská. V každé ženě i muži je zároveň přirozeně a nevyhnutelně přítomný prvek opačného pohlaví – geneticky (jak jsme se všichni učili na příkladu rozhodující kombinace chromozomů x-y), psychologicky (jak dokládá vývojová i sociální psychologie), sociálně (do určité míry každý muž a žena alespoň občas vstupují do role svého protějšku) a kupříkladu i filosoficky (stačí zmínit taoistické principy jang-jin, učení Konfucia, buddhismu i starozákonní východiska judaismu, křesťanství stejně jako islámu).

Porozumět zvláštnostem mužského a ženského světa proto představuje předmět zájmu mnoha nejen výše zmíněných oborů. Moderní relativizace hodnot, kde se nebezpečně vytrácí prostor pro odborně podložené názory stejně jako kdysi přirozená úcta k nim, nás stále častěji nutí použít při snaze zorientovat se v problémech hledisko emotivní. Cílem gymnaziálního vzdělávání ovšem takový postup není. Proto kantorský sbor i studenti vítají každou příležitost, kdy pozvání k besedě přijme odborník v různých oblastech přírodních nebo společenských věd i soudobého veřejného dění.

Ve středu 18. ledna proto vystoupil s přednáškou pro studenty čtvrtých ročníků Ph.Lic. Mgr. Lukáš Engelmann, římskokatolický kněz původem z Opavska, psycholog a psychoterapeut. První přirozenou reakci studentů vyvolal jeho kolárek, s nímž (i z mého pohledu vlastně statečně) vystoupil ve školním klubu s didakticky mimořádně zdařilou prezentací.

Od prvních vteřin srdečný a sympatický projev odboural možnost mnohými apriori očekávané „náboženské“ bariéry, jelikož náš host hned vyjasnil, že vždy studenty upozorní, pokud opustí profesní roli psychologa a sdělí i názor kněze. Těch „kněžských“ vstupů bylo, nutno podotknout, naprosté minimum. Eticky vzorně korektní přístup P. Lukáše Engelmanna jen podtrhlo sdělení, že po přednášce se každý prostřednictvím lístečků či slovních dotazů bude moci ptát na vše potřebné – i na to, co se ho případně dotklo.

Dotazy padly poučené a konstruktivní (kupříkladu k možnosti projekce selhání výchovného vzoru otce do vlastního budoucího otcovství). Lístečky si referent roztřídil podle naléhavosti, a protože čas tlačil, vybral a zodpověděl alespoň ty „nejtvrdší“ (kupříkladu podezření ze „sexismu“ a „zpátečnictví“) – a to s profesionálním nadhledem, jakkoli by člověk čekal emotivní reakci zdánlivě dotčeného kněze. Lukáš Engelmann zůstal psychologem i zde, jelikož takto byl jeho výstup pojat od samého začátku. Na patřičném místě upozornil mimo jiné na „křesťanský masochismus“, který se v dospělosti může projevit u dětí, jež zažily výchovu „chladné matky“, jinde na výchovné působení „kompenzační osoby“.

Mateřský i otcovský prvek je ve výchově nezastupitelný. Zde se můžeme opírat o průkopnické teorie vývojové psychologie (např. J. Piaget) a teorii citové vazby („attachment“ – John Bowlby), které si studenti mohli vybavit z prvního ročníku, jelikož v nich přednáška byla pevně ukotvena. Kromě opakování je nutno zohlednit také novější výzkumy v českém prostředí, z nichž L. Engelmann odkázal na čerstvou knihu Rodinná terapie psychosomatických poruch autorů Ludmily Trapkové a Vladislava Chvály (nakl. Portál, 2005). Ti (a nejen oni) chápou rodinu jako přirozenou „sociální dělohu“, která může při harmonickém vyrovnání mateřského i otcovského vzoru vychovat pro společnost v ideálním případě vyrovnanou osobnost, která bude mít zároveň předpoklady stát se dobrým budoucím rodičem. Samozřejmě, že při aktuální krizi rodiny, vysoké míře rozvodovosti a dalších složitých sociálních i psychologických výzvách současného světa se diskutovaná snaha o rodinnou harmonii stává něčím, co emotivně (kladně i záporně) podráždí vnímání většiny z nás. Neznamená to ovšem, že je z důvodu takových relativistických a citově zabarvených impulzů nutné vyvrátit základní biologické, etické i společenské hodnoty – mateřství, otcovství, rodinu a lásku. Nebo alespoň snahu o ně. Jedním z mnoha svěžích výroků L. Engelmanna, jeho slovy „pro odlehčení“, byla závěrečná věta: „K úspěšné výchově stačí dostatečně dobrý rodič“. Paralelu se školním známkováním jsme pochopili všichni! Potlesk byl upřímně intenzivní.

PhDr. Miroslav Žitný