Přivedl ho sem strakonický cestovatel a autor rozluštění chůze soch moai Pavel Pavel. A takto na celou anabázi vzpomíná. „Z přítmí jeskyňky na Podskalí pokukoval dlouhá léta na kolemjdoucí vodník. Jako dítě jsem nevynechal jedinou příležitost se na něj z blízka podívat. Byl oblíbenou zastávkou a cílem našich vycházek mateřské školky. Tu jsem navštěvoval před rokem 1961,“ zavzpomínal Pavel Pavel.

Dodnes si pamatuje, jak se děti nadšeně a přitom obestřeny dětským strachem tísnily před vstupním otvorem a navzájem se hecovaly, kdo se odváží samotný dojít až k němu. Vodník byl vystřižený z plechu a vesele vymalovaný, ale i tak v tom šeru naháněl trochu hrůzu. Po letech zrezavěl a zmizel. Zůstaly jen vzpomínky.

Po nástupu do funkce místostarosty v roce 1998 navrhl Pavel Pavel tradici vodníka obnovit. Tehdy ještě nebyly obchody plné plastových vodníků, jako dnes a tak ke slovu přišel vynikající volyňský řezbář Jaroslav Frencl. „Vodníka nám i nádherně vybarvil. Nový obyvatel jeskyňky byl veřejností, hlavně dětskou částí, nadšeně přijat,“ pokračuje Pavel Pavel.

Vzpomínky má po těch letech i samotný řezbář. „Byla to veselá práce a moc mě bavila. Dosud, kdykoliv mířím přes strakonické Podskalí, jdu se na vodníka podívat,“ říká Jaroslav Frencl.

Ale zpátky k postavičce vodníka. Bohužel mu totiž kdosi záhy ulomil tradiční dýmku, a tak byla jeskyňka opatřena mříží se zámkem. Ani to však nenechavce neodradilo. Jednoho dne vodník ležel povalen. „Provedli jsme proto zpevnění základu a sošku ještě zabezpečili pomocí zadní opěrky. Takto zabezpečen přežil i povodně 2002,“ vysvětluje Pavel Pavel a dodává: „Myslím si, že podobné drobnosti vytvářejí atmosféru města a jeho okolí a je jen škoda, že jich nemáme kolem sebe víc. Moc by to nestálo a za to dětské nadšení a úsměvy se to určitě vyplatí. Nemluvě o rozvoji dětské fantazie a nevtíravém vytváření hezkého vztahu k rodnému městu. Tak jsem se o to tehdy pokusil…“