Cestuje do všech koutů světa, plave, surfuje, přednáší a doučuje matematiku. Ve svých sedmasedmdesáti letech vede možná aktivnější a pestřejší život, než mnozí z nás. S profesorkou Miloslavou Beranovou jsme se potkali na její přednášce o Peru a Bolívii v Horním Poříčí.
Na začátek vás poprosím, jestli byste mohla čtenářům říct něco málo o sobě?
Narodila jsem se 20. září 1938 v Katovicích a po celý život se považuji za katovického patriota. Po gymnáziu jsem vystudovala Matematicko – fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze a také jsem získala doktorát na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Původně jsem chtěla studovat astronomii a počítače, ale obojí mi rodiče rozmluvili. Začala jsem se tedy věnovat pedagogice. Dlouhá léta jsem působila na strakonické průmyslovce a gymnáziu. V roce 2001 jsem již v důchodovém věku začala učit na VOŠ a SPŠ ve Volyni, kde jsem působila až do roku 2015.
Pedagogice jste se ale nepřestala věnovat ani po roce 2015.
To je pravda. Nějak si bez toho nedokážu představit svůj život, takže i když už neučím na žádné škole, alespoň doma doučuji matematiku.
Vaším obrovským koníčkem je cestování. Stíháte i něco dalšího?
Miluji vodu. Už od malička. V létě se velmi ráda věnuji plavání v řece. Má oblíbená trasa je od katovického jezu proti proudu až pod Kněží horu a pak zase zpátky. Také miluji windsurfing. I když se musím přiznat, že loni už jsem na surfu nestála.
Vraťme se k cestování. Kdy jste vyrazila na svoji první cestu do zahraničí?
Cestovat do zahraničí jsme začali ve větším měřítku, jako spousta lidí, až po roce 1990. To jsem se prvně podívala do Rakouska a do Německa. Pamatuji si, že před revolucí pro nás bylo úžasné dostat se v roce 1984 na Velký Javor. To byl v té době ohromný zážitek. V devadesátých letech jsme s rodinou cestovali do klasických destinací jako Alpy, Řecko nebo Chorvatsko. Zlom nastal v roce 1999, kdy dostala dcera Fullbrightovo stipendium na Harvardu a pozvala nás k sobě na návštěvu. Měsíc jsme strávili v USA a další měsíc v Kanadě. To byla má první opravdu daleká cesta.
A od té doby jste se začala vydávat na poznávací zájezdy?
Ne, to bylo až později. V roce 2002 mi zemřel manžel, což mne velmi zlomilo. Několik let jsem v podstatě jen existovala a moje děti už si se mnou nevěděly rady. Až v roce 2006 přišla jedna z dcer s nápadem a objednávkou prvního zájezdu, a tím jsem se probudila. Od té doby jezdím pravidelně.
Vždycky jste toužila po dalekých cestách?
Ano, vždycky. A také jsem se snažila vyhledávat turisticky neznámé a neprofláknuté destinace. Například v Peru jsem byla v době, kdy nebylo ještě Machu Picchu vůbec známé. Proto mám také fotografie, na kterých je jen pár lidí. Takové už dnes nikdo nepořídí. Stejně tak jsem se dostala na Srí Lanku těsně poté, co tam skončily boje.
Procestovala jste spoustu zemí s odlišnými kulturami. Kde se vám líbilo nejvíc?
Nejlépe jsem se cítila v buddhistických zemích. Tam od prvního okamžiku cítíte z lidí absolutní vstřícnost. Celkový přístup buddhistů je mi nesmírně sympatický. A cítím se tam bezpečně.
